Snacha se synem a vnukem nám nabídli, že s nimi můžeme jet v sobotu do Prahy. Když nám to posledně nevyšlo kvůli počasí, tak že se můžeme projít trochu po Praze. Nemělo být až takové horko jako před deseti dny, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Naši jeli zase na bowlingový turnaj, nasedli jsme tedy po desáté hod. dopoledne do auta a vyrazili jsme směr Praha.
Před půl dvanáctou jsme byli ve Zličíně, mladí šli do herny a my se vydali metrem do centra, jeli jsme do „naší“ restaurace na oběd, jako téměř vždy, když jsme v Praze.
Když vyjdeme z metra, sem prvně spočinou naše zraky
a sem taky.
Ano jsme na stanici Jiřího z Poděbrad a restaurace „U Růžového sadu“. Tam nám zatím vždy chutnalo.
Vděčný objekt dobrého jídla je vždy manžel.
Pak měl manžel nápad podívat se, jak a jestli vůbec ještě funguje OD Kotva. Tam jsme nebyli už kolik let, tak jsme se tam zajeli podívat.
Naproti OD už stál „umělec“, který nezapomněl nechat otevřený futrál. Zatím tam měl sotva na jedno pivo.
A to už je KOTVA. Lidí bylo všude dost, i když jsme si mysleli, že jich bude víc na dovolené.
Šli jsme i dovnitř, je to tam celé přestavěné, prosklené, krásné. Krásná byla i vůně, která se linula z tohoto květinářství.
Tak jsem udělala ještě aspoň jeden snímek. Napravo jsou informace, i když nevím, nač bych se šla zeptat, ale proč ne.
Krátce jsme to jen prolítli a venku jsem se ještě otočila a vyfotila objekt našeho dávného setkání s bratrem, který měl tenkrát cestu do Prahy a tak jsme se tam setkali na poloviční cestě.
A už jsem ale měla stráášnou chuť na kávu, přece jen už bylo kolem čtrnácté hodinÿ a já už měla absťák. Obvykle si kávu dávám i dopoledne, ale tentokrát jsem vynechala, aby nemuseli mladí kvůli mně cestou stavět.
Jeli jsme tedy do naší oblíbené cukrárny v pasáži na Karlovo náměstí. Tam jsme si dali kávu, já i se zákuskem, ještě jsme stihli pokecat se dvěmi ženami z Prahy, byla to příjemná debata asi pro obě strany a pak jsme pokračovali zase po tom kratším odpočinku dál.
Bylo mi jasné, že se manžel bude chtít podívat zase k domu jeho někdejšího bydliště.
Tady tedy kdysi dávno bydlel a ne ne zapomenout. Jsou to Vršovice, naproti Husovu sboru a koukám, aby to nebyl poslední pohled na dům jeho mladosti a radosti. Jsou to okna až nahoře, kde je kulatá anténa.
Bylo vidět, že dům už je úplně prázdný, dokonce jsme dne 11. 7. objevili na dveřích cedulku – exekučně zabaveno dne 9. 7. tedy před 2 dny. Tak uvidíme, ale asi nemá majitel peníze na opravu.
Pokračování naší cesty bylo docela dramatické, vydali jsme se na manželovo přání na Vyšehrad, ale to si zaslouží samostatný článek. Tedy zase zítra.