Určitě jsme měli, někteří ještě máme, životní sen o tom, jak by měla vypadat naše budoucnost, zkrátka náš příští život.
I já ve svých dvaceti letech jsem měla určité představy, které se zdály být už dost konkrétní. Bylo to tím, že jsem měla před sebou vzor v rodičích a tím jsem si naivně myslela, že i jasný cíl.
Moje první vážná známost, kde bylo téměř vše první, byla pro mne jasná. Po ročním chození svatba, do roka dítě. Rodiče měli krásné manželství, my, děti, jsme se narodily z lásky, já měla krásné dětství, které mi nepokazilo ani to, že jsme na tom nebyli finančně nic moc. O tom už jsem kdysi psala. Pro mne bylo podstatné, že jsem si opravdu myslela, že to budu mít stejné. Prostě láska na celý život.
Ovšem toto mé přesvědčení nemělo zas tak dlouhého trvání. Ze snu jsem se probudila docela brzy, po sedmi letech našeho manželství si manžel našel jinou, mladší, s tím, že to tak mají všichni. Nic nehleděl na naše dvě děti.
Sen se rozplynul, dopadla jsem tvrdě na zem. Bohužel. Ovšem nechtěla jsem to jen tak vzdát, bojovala jsem o NĚJ i v době, když jsme byli rozvedeni. Vždyť jsme měli přece spolu děti. Jenom na nějaký čas to vypadalo pro mne dobře, ale už jsme si asi nebyli souzeni a z velké lásky bylo osočování, naschvály, zkrátka tvrdá realita.
Já však snila dál. Proč některé ženy, které jsem znala, měly manžely, kteří je neopustili ani v době, když jim byly nevěrné, dokonce jedné známé se z nevěry narodil syn, manžel to věděl, přesto zůstal a jsou spolu dodnes.
Sice jsem měla ještě jedno mezidobí, tedy svatbu natruc, ale pak – pak už to konečně vyšlo. Pozdě, ale přece se můj sen stal realitou. Tedy aspoň napůl. Až ve druhém poločase našeho života jsme se poznali, zamilovali a letos to už bude – kolik? Ano, neuvěřitelných třicet čtyři roků.
Je vidět, že někdy se opravdu vyplatí za tím svým snem jít a věřit. Aspoň mně se to vyplatilo, a proto také říkám, co mne nezabije, to mne posílí.
Přeji vám všem, aby se váš život ve snu stal skutečností.