Pokračuji tedy v naší cestě Prahou tam, kde jsem posledně přestala. Přiznávám, že článek píši v neděli, tudíž vyjde v době, když budu u maminky, tak jen aby vám nepřišlo divné, že nereaguji na případné komentáře.
Nastoupili jsme tedy po cestě z Vršovic zase do metra a vystoupili na stanici Vyšehrad. Zatím jsme v těchto končinách nebyli, tak jsme se vydali za spoustou lidí, kteří se všichni přesouvali jedním směrem. Venku bylo předtím příjmemně, tady byly i cesty sympatičtější, než v centru, kolem dokola samá zeleň, takže zdánlivě pohoda. Ale začalo zase pořádně hřát sluníčko, neměli jsme se kde schovat, ani si kde odpočinout, tak jsme šli za lidmi před námi.
Cestou jsem fotila, co se mi líbilo a také se divila, že ty zdi nevydrží nepočmárané ani tady.
Když jsme došli k této první bráně, už byl manžel téměř na konci sil. Byla tady lavička, tak jsme si chvilku odpočinuli. Ale svítilo sluníčko, manžela bolelo koleno a už už se chtěl vrátit. Říkala jsem, že to ještě kousek zkusíme, vždyť jsme ještě nic neviděli. Tak jsme šli dál….
Já se snažila fotit, manžel nejevil zájem o nic.
Tady je další brána a zase manželovi koukala z očí otázka: Jdeme zpět?
Ještě jsem to nevzdávala, i když už bych si také ráda sedla, ale ještě tuto rotundu vyfotím a koukám, kousek za zatáčkou jsou vidět lavičky…
Tady naproti jich pár bylo, ale místa už méně. Na jedné seděla paní, kam jsem přistrčila nejdřív manžela, protože jsem už měla opravdu strach, že někde upadne, byl i celý rudý. Tak se pak paní smilovala, dala si tašku na klín a já se mohla také posadit.
Byli jsme u dětského hřiště a dokola byly dřevěné sochy. Třeba tady Bivoj
a tady Přemysl.
Tak na tomto dětském hřišti si hrály děti. A že jich tam bylo! Vedro bylo už také dost, bylo asi tak půl čtvrté odpoledne, rodiče odpočívaly na lavičkách a děti měly elánu, že by mohly rozdávat. A že by ho manžel (dokonce i já, která to nepřiznala) opravdu potřeboval.
Nedalo se nic dělat, už to dál opravdu nešlo, na zádech bych manžela ani nepoponesla, tak jsme se museli vydat na cestu zpět k metru. Tam uvnitř už bylo příjemně, lavičky sice taky nebyly volné, ale když nás uviděla jedna německá rodinka, tak pustili napřed manžela a posléze i mne, když se zeptali, jestli chci. Jéjej, to byla pohoda, sednout si po téměř půlhodinové cestě a na sluníčku, že?
Tak jsme se vydali metrem, sice s přestupem, ale šlo to, zpátky na Zličín do bowlingové herny. A o tom, co se dělo tam a jak se mi to tentokrát moc líbilo, o tom zase zítra. Tak teď víte, co bude a já přeji krásné zážitky vám všem.