Jedno přísloví říká, že každý je svého štěstí strůjcem. Ba ne, musím oponovat. Dnes jsem potkala jednu mladou paní, kterou znám od malička a s ní se život opravdu nemazlil.
Její rodiče bydleli u nás ve vchodě. Paní měla druhého manžela, se kterým měla tuto nejmladší dceru. Jinak byly celkem tři děvčata. Vidím ji před sebou, jak tak stojí mezi dveřmi a občas jsme si povídaly. Byla o pár let mladší. Když jí bylo 39 let, tak zemřela na rakovinu. Hnulo to se mnou pořádně, protože v tom bytě, kde bydleli, před ní zemřela také matka tří dětí na stejnou nemoc a ve stejném věku. Vím, že to je náhoda, ale hrozná.
Starší děvčata už byla téměř dospělá a ta nejmladší, ta chodila ještě na základní školu. Žila jen tedy s tatínkem a sestrami. Ty se ovšem celkem brzy odstěhovaly a po čase se vdala i Ivetka. Pamatuji si ji, jak byla zamilovaná, šťastná, obětovala by se pro manžela i dítě, ale bohužel to netrvalo dlouho.
Její manžel si našel jinou ženu a opustil ji, zůstala sama s dcerou. Tatínek se také odstěhoval, našel si přítelkyni. Byly spolu s dcerou samy, pak si hlavně z důvodu nedostatku financí vyměnila byt za menší. Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu, když jsem se zastavila a povídala s Ivetkou, její tenkrát malá dcerka se ptala, jestli nejsem její babička. Chudinka, žádnou nepoznala.
Ivetka pak už neměla štěstí na muže, i když je to opravdu hezká žena, připomíná mi naši první československou miss, dnes je jí tak něco přes 40 let. Dcera vystudovala střední školu a odešla pracovat do Prahy. Tatínek bydlel vedle v Mostě, Ivetka ho navštěvovala často. Asi před 2 roky mu zemřela ta jeho přítelkyně a on z toho byl velice smutný. Ivetka pomáhala, jak mohla.
Asi v listopadu se u nás ve vchodě objevilo parte. Ano, bohužel, ve věku 67 let zemřel i její tatínek. Dnes jsem ji od té doby teprve potkala, tak jsem jí kondolovala a ona mi vyprávěla, jak to bylo pro ni zlé, jak to všechno zvládala. Vyprávěla mi, jak sháněla pro tatínka LDN, jednu máme naproti, ale bohužel, jak nejsou známosti, není nic. Po nějakém čase jí v nemocnici řekli, že už to nestojí zato a taky táta do týdne zemřel. Zvládla ještě vybavit pohřeb a pak se sesypala.
I když stále pracuje jako prodavačka, kterou se vyučila, mnoho peněz nemá. Snaží se, dcera je stále v Praze a ona tady zůstala sama jako kůl v plotě. Jedna sestra tu nebydlí a s druhou se vidí téměř denně v práci, tak se moc nenavštěvují.
Přiznám se, že mne to dostalo. Je mi jí moc líto a moc bych jí přála ještě v životě aspoň kousek štěstí. Kdybych mohla, pomohu, ale tady asi těžko. Psychika je potvora.