A už jsme se přehoupli do středy. Ve čtvrtek jsme měli naplánovaný výlet za kamarádkou do Dobříše, tak jsme si řekli, že se zase jednou po letech podíváme na letiště. Letadlem už nesmíme a naposledy jsme byli ještě na tom starém. Tak jsme po snídani sedli na Metro, jeli jsme na hlavní nádraží a odtud jsme se chystali na autobus. Sotva jsme vyšli ven, viděli jsme tam jeden stát, naběhlí jsme dovnitř…. ale to bylo špatné, ale to jsme zjistili pozdě.
Zjistila jsem si už doma, že na letiště jezdí i autobus MHD, který máme zdarma, ale nebyl tam ani jízdní řád, jen ještě nějaký jiný dopravce. Tento byl od ČD. Docela nepříjemný řidič, řekl, že zaplatíme 120 Kč, tedy za oba dva a abychom se přesunuli dozadu, že tam je volněji. No, volněji bych tomu neříkala, všude plno lidí se zavazadly, místo jen jedno, manžel mne posadil a sám zůstal stát. Už to prvotní zklamání nám pokazilo dost náladu, ale co teď s tím, že? Řidič se po chvíli vydal na cestu, ale to byl jízda! On znal jen plyn a brzdu a podle toho to vypadalo. Manžel stál celou dobu, jak přenášel váhu z nohy na nohu tím, jak řidič jel, tak už ke konci nemohl vydržet. To byla nálada po výstupu, to si jistě dovedete představit. A k tomu to vedro.
Manžel po příjezdu, vidíte?
Okamžitě si musel na chvíli sednout a už by se nejraději obrátil na podpatku a jel zpět. Pak jsme přece jen prošli terminálem 1 do terminálu 2, viděli tam strašně velké fronty, to by už na nás taky nebylo, ty úžasné ceny, jak psal nedávno bloger Jirka, tak jsme zašli do Billy, která tam naštěstí je a koupili si další pití na zpáteční cestu. Dál už manžel nemohl.
Aspoň dva záběry z letiště.
To jsem si rychle vyfotila aspoň tak, aby bylo vidět, že jsme tam opravdu byli. Pak jsme našli odjezdy autobusů MHD a frčeli zpátky. Manžel stále naříkal, jak ho bolí jeho bolavá a nemocná kolena a ta jízda byl jeho prý snad jeden z nejhorších zážitků v životě. A bolestivý.
Vystoupili jsme na Dejvické a šli do Metra. To bylo ale další trápení. Manžel vůbec nemohl jít po schodech a všude jezdící nejsou. To bylo brblání a hekání, to si jistě dovedete představit. Bylo mi ho líto, ale pomoci jsem mu nemohla. Jeli jsme proto na Můstek, abychom si aspoň prošli kousek Václaváku.
Potkali jsme tam slona
došli jsme až k Václavovi
a pak zase na Metro a jeli jsme do „naší“ hospůdky na oběd. Už dál chodit neměl manžel sílu a ty schody, to bylo kruté.
Kousek od restaurace po cestě byla krásně vidět Žižkovská věž, tak mi manžel řekl, abych si ji vyfotila. Pak už jsme šli na dobrý oběd a pak hurá do hotelu a odpočívat.
Odpoledne jsme už moc nechodili, jen jsme poposedávali na lavičkách a tak jsme přišli k závěru, který jsem uvedla hned na začátku. BYLA TO POSLEDNÍ NAŠE DOVOLENÁ V PRAZE. Když bychom tam ještě jeli, tak jen s mladými na jedno odpoledne na otočku a domů. UŽ NA TO NEMÁME. Manžel opravdu nemohl chodit.
A to mne ještě vyděsil v noci, když jsem ho viděla, jak těžce jde, pak seděl na posteli, tak jsem rozsvítila, abych zjistila, co s děje. Strašně ho bolela záda, nemohl ani ležet, tak jsem mu dala aspoň paralen a čekala, co bude. On se bál, aby prý to nebyl infarkt, a měl takové pohřební řeči, jako ře chce umřít doma, abych s ním neměla starosti. No, řeknu vám, nic příjemného. Proto jsme se v tom našem rozhodnutí jen utvrdili. Viděli jsme toho v životě dost a už na víc nemáme.