V úterý jsme se probudili opět do parného dne. Původně meteorologové hlásili menší teploty, moc jim to tedy nevyšlo a my se budeme smažit ještě k tomu v Praze. Ale co naplat, počasí si nelze naplánovat jako dovolenou.
Dnes jsme měli ale v plánu ještě něco jiného. Měli jsme návštěvní den. Jedno setkání dopoledne, další odpoledne, mezitím se musíme někde najíst. Ráno jsme se tedy vydali „jen tak“, spíš jsme jeli tramvají, kam nás to doveze. Zatím stále ještě jsme mohli jezdit v Praze MHD zdarma, tak to bylo dobré. Mimochodem za těch 5 dní jsme žádného revizora nepotkali. Asi měli také dovolenou. Jeli jsme, no a vystoupili na Malostranské ulici. Ta naše matička stověžatá má opravdu krásné věžičky všude, tak jsem si něco vytofila.
Tady jsme si jednou kdysi v té kavárně dali kávu, ale dnes nevím, nevím…
Dál jsme šli ještě kousek ke Karlovu mostu, hlavně jsem se koukala do obchodů se suvenýry, protože jsem chtěla něco koupit pro jednu kamarádku. Ale zaujala mne tam tato úžasná auta.
Krásné, že?
Nabízela se tam jízda Prahou, ale ani jsem raději nekoukala za kolik, protože to muselo být hodně drahé. Už jenom udržovat tyto krasavce musí být dost nákladné.
Pak už jssme se vydali zpět do kavárny ve Václavské pasáži, kde jsme měli rande s vnučkou Terezkou. Byla něco vyřizovat v Praze, tak proč se nesetkat, ne?
Terezka s mým manželem, tedy dědečkem.
Obě jsme si daly pohár, na kávu jsem ani v tom vedru neměla chuť, ale pohár byl príma, osvěžil a ani nebyl tak drahý jak jinde. Vnučka se ptala, jestli se s ní také nevyfotím já, tak jsme pak přešli naproti do parku a …
a jsme tam a ještě jednou
to aby bylo vidět, jak to Terezce sluší v šatech.
Pravda je, že i já volím raději kalhoty, ale fotku na památku to kvůli vnučce chtělo.
Po rozloučení jsme si zajeli na pokoj, pak jsme se vydali na oběd do naší oblíbené restaurace.
To je uvnitř, jmenuje se U růžového sadu
a moc dobře tam vaří. To byl plněný řízek šunkou a sýrem nivou, k tomu šťouchané brambory a okurka. Bylo to opravdu výborné a čerstvé.
A hned odtud jsme zase sedli na metro a jeli na Chodov. Tam jsme měli sraz se synem a snachou, vezli do Prahy vnuka s jeho přítelkyni, tak jsme tam zašli společně ná kávu.
Samozřejmně jsem měla hned v ruce foťák
a ještě jednou i s manželem.
Ani jsem nečekala, že se zastaví i vnuk Luky s Ivankou, šup a už byli moji!
Po posezení u kávy jsme se rozloučili a každý si šel po svém. My se pomalu vraceli na hotel se zastávkou si něco koupit k večeři. U hotelu staví nové byty ve finském stylu, pracovali tam opravdu pilně celý den až do tmy, tak jsem si vyfotila, jak jsou daleko.
Ano, takto to tam vypadalo, ale že by nám to nějak vadilo v pobytu, to ne.
Možná si někdo řekne, že svou rodinu, která bydlí nedaleko mohu vidět doma, že jsme měli raději chodit po památkách, ale proč? U mne má rodina vždy přednost a pak – v tom vedru se to stejně ani moc nedalo. Tak když jsem večer telefonicky „pokecala“ se sestrou, tak jsem konstatovala: „To byl dnes krásný den!“ A byl.