Byla na mně zase řada, abych jela nejen potěšit maminku, ale také jí posloužit, nakoupit, uklidit, vyprat, vyžehlit, tak jako vždy. Jeden měsíc tam jezdí sestra, druhý já a tak se poctivě střídáme. Bratr jí každý večer přijde připravit večeři, v pátek na celý týden nakupuje a v sobotu a v neděli u nich obědvá. Zatím to funguje.
Ale musím přiznat, že vidím, jak mamince ubývá sil, to její jedno oko stále méně vidí a co ještě, opravdu už hodně špatně slyší. Když je jí zle, tak se jí nechce žít, já ji rozumím, ale když je líp a má někoho u sebe, dokáže se i ze srdce zasmát. A co potom já?
Napíši vám, čemu jsme se tentokrát opravdu hodně zasmály, až maminka musela utíkat na záchod, aby to nedopadlo zle.
Když maminka obědvá, dávno už nejí příborem, jen lžící. Všechno jí pokrájíme a vždy musíme říci, na které straně má maso, kde zelí a knedlíky. To byl naposledy náš oběd. Vepřové jsem jí nakrájela, ale asi na větší kousky a když jsem pak viděla, že má plnou velkou lžíci masa, shodila jsem jí ho ze lžíce na talíř a překrojila. Maminka chudinka koukala, co se děje, že prý jí beru „maso od huby“.
Po obědě, až jsem umyla nádobí (ano, ještě to umím), tak mi maminka vždy dělala místo na gauči, protože ví, že jsem na to z domova po obědě zvyklá a sama si sedá do křesla vedle. Když jsem na ni koukla, tak jí říkám: „Máš na bradě kapičku,“ aby si ji utřela a ona ji bere do dvou prstů. „Řekla jsem kapičku, maminko“, opakuji, ale koukám, že kapičku opravdu vzala! A nejen vzala, ale ještě mi tu kapičku ukazuje. Vlastně to nebyla kapička, ale malinká kulatá průhledná pilulka, kterou si brala po obědě a prý myslela, že ji spolkla. Ona zatím „visela“ u brady a jak se držela! Nemusím snad připomínat, jak nás to obě rozesmálo, že maminka opravdu musela utíkat naproti na WC.
Já si mezitím lehla a když se pak maminka vracela, hned mezi dveřmi zavelela: „Ale hned ven!“ Já zvednu hlavu a koukám, proč mne maminka vyhání z gauče. „A proč?“ ptám se tedy. No a další salva smíchu, protože maminka, jak málo vidí, tak má ale přesto všechno stále před očima prý nějakého chlapa. Viděla tedy v křesle hlavu a myslela, že jsem jí udělala místo na gauči. Já vím, že to nejde tak popsat, jak to bylo, ale zasmály jsme se obě tak, že nás bolel celý člověk, to mi věřte.
Jinak nás také obveselovaly kočičky, jako vždy, chodí totiž stále k mamince zásadně oknem a ta jedna dokonce to bere jako průchoďák. Mladí byli v sobotu sice doma, ale asi byla kočička už dlouho venku, tak si přišla střechou k mamince a v momentě škrábala u dveří a chtěla od maminky dolů, protože tam byla „její panička“, se kterou prý snad spí i v posteli. A pak že nejsou kočičky chytré! Jsou a jak!
Tato kočička se jmenuje Majda a chodí se za maminkou pomazlit i v době, když jsou mladí doma. Pak si sedla spokojeně na staré křeslo a opravdu důkladně se myla. Čistotná kočička a hodně mazlivá. Maminka je ráda, že za ní chodí. A chodí opravdu často, ale opravdu také jenom oknem.