Je to pravda. Určitě se to někdy stalo každému z nás, že začneme fantazírovat, co by bylo, kdyby. Většinou si myslím, že se to týká něčeho, čeho těžko dosáhneme. Buďto na to nemáme, nebo je to blbost, nebo také velké štěstí nebo náhoda.
Zatím co my, dospělí si občas představujeme, co bychom dělali s penězi, kdybychom vyhráli aspoň ten milion, nebo jak bychom si počínali, kdybychom se dostali mezi těch horních deset tisíc, ale když je nejhůř, sníme bez fantazie o tom, abychom třeba byli zase zdraví. O tom by vám mohla třeba dlouho vyprávět jedna moje kamarádka. Moc jí držím palečky.
Ale co se mi moc líbí, je fantazie dětí. Co ty dokáží, to se jeden občas nestačí divit. Já si okamžitě vzpomněla na mého bratra, když byl hodně malý. Protože jsem o 14 let starší, tak si to jeho dětství dobře pamatuji. On se třeba takhle zakoukal nahoru a říkal, že tam je BUDUVLŮNA, tam zase MALYDYDYČKA. Nikdy jsme se nedozvěděli, co to mělo znamenat, bylo to v době, kdy už mluvil všechno, a tak si vymýšlel a fantazíroval rád. Bylo toho víc, ale tahle dvě slova si pamatuji nejvíc. Já za sebe jsem si nevím proč, představovala vždy nějakého ptáka.
Další krásnou fantazii na pokračování jsme zažili s naší první vnučkou. Bylo to v dobách, kdy měla moc ráda pohádky a jeden čas vedla pohádka O perníkové chaloupce. Dokonce si pamatuji, že jsme jí sháněli tento krásný domeček, abychom jí s manželem udělali radost. Pamatuji si, že jsme jí aspoň jednou koupili perníkovou chaloupku opravdu z perníku, ale nevím, jak to s ní pak dopadlo, ale tuším, že ji nesnědla.
Tenkrát jsme začínali jezdit na společné víkendy a pak dovolené a ona fantazírovala s dědou. Sedla si vždy na zem, děda seděl doma na židli nebo křesle a ona vyprávěla, že půjdou spolu tu perníkovou chaloupku hledat a co všechno si vezmou sebou na cestu. Začínalo to nezbytnou baterkou, aby nezabloudili a končilo lopatou, na kterou by posadili tu babu a já nevím čím ještě, vždy se něco přidávalo. A bylo to na pokračování. Jak to bylo krásné! Manžel měl pro toto povídání opravdu zvláštní talent a Lada měla fantazie dost.
Jednou, když jsme byli na procházce v lese, bylo tam na jednom místě nějaké větší spáleniště a bylo jim oběma jasné, že tam kdysi stála ta perníková chaloupka, která shořela a vnučka chodila po tom spáleništi a hlásila, kde byla která místnost a kde pec.
Když v lese nenašli perníkovou chaloupku, tak aspoň objevili místo, kde dřív opravdu stála. To bylo opravdu krásné a je to nezapomenutelné.
Proto přeji všem, fantazírujte, představujte si, plánujte si krásné i to, co kdyby, ať máte pak taky na co vzpomínat.