Dnes tady u nás žádný sníh nepadá, dokonce chvílemi vysvitne sluníčko. Včera jsem psala, jak to vypadalo odpoledne, když jsme jeli do té nemocnice na vyšetření.
Toto ošklivé sněžení ale přišlo naštěstí až odpoledne. Dopoledne to šlo, silnice byly suché. Proč to všechno zmiňuji?
Moje vnučka Terezka si udělala loni o prázdninách řidičák, moc toho zatím nenajezdila. Dcera ji pustila za volant jen tehdy, když někam o víkendu jely spolu. Tedy k nám nebo naposledy na tu oslavu a také jezdily spolu do vedlejšího města, když tam potřebovala kvůli rovnátkům. Jinak tráví většinu času v Praze ve škole.
Včera byla Terka objednaná na sundání rovnátek a původně myslela, že pojede vlakem, protože dcera musela být v práci. Ale pak se to nějak zkomplikovalo, vnučka musela ještě odpoledne do Prahy do školy a vlakem by to nestihla. Co teď? Sama navrhla, že by si troufla jet sama autem k té paní doktorce – tedy poprvé.
Dcera se se mnou radila a říkala, že jí při jízdě nemusela vůbec do řízení mluvit a tak souhlasila. Vnučka tedy jela sama. Ano, také jsem si říkala, že jezdí opatrně, zbytečně neriskuje, ale jezdí tak i všichni ostatní? Víme všichni, že to bývá i jinak.
Přiznávám se bez mučení, že mne celé dopoledne bolela hlava, jak jsem na ni myslela, ano, jak se říká – měla jsem „bobky“.
Když mi dcera po obědě volala, že to vnučka zvládla a dojela v pořádku i pro ni do školy, to byla rána, jak mi spadl kámen ze srdce.
A jak jsme byly obě rády, když jsme viděly odpoledne tu kalamitu! Díky Bohu, že to tak nebylo ráno!
Dcera říkala, že jednou by to stejně zkusit musela a jednou je to vždy poprvé! Tak jen doufám, že jí to vydrží! Jsi šikovná, Terinko!