Včera, když jsme jeli s manželem z nákupu, tak na mne v autobuse zavolala jedna známá. Známe se už hodně let, naše dcery spolu chodily do školy.
Začala mi vyprávět, že vrací naší domovce byt, že se stěhuje k dceři, už prý nemůže sama nic dělat, ani bydlet. Je asi jen o pět roků mladší, ale má dost velké zdravotní problémy.
Když začínala u nás na oddělení pracovat jako uklízečka, byla dost sdílná. Vyprávěla své životní příběhy, proto si pamatuji i toto:
Všichni žili v domku tady kousek od našeho města, byli celkem čtyři sourozenci, snad půl na půl. Jen si pamatuji, že ona byla jediná, která se vdala, ostatní zůstali svobodní, nejen bratři, ale i starší sestra. Tato moje známá ale dlouho vdaná nebyla. Manžel měl roupy, ona sama mu nestačila, tak odešel později k jiné. Ona to tenkrát hodně špatně nesla. Měli spolu jednu dceru.
Tuto dceru tedy vychovala sama, na muže štěstí neměla a ona se také brzy vdala a má dvě dcery, ale je také už řadu let bez muže, rozvedená.
Tato dvě děvčata už jsou také ve věku, kdy by mohly mít muže, ale….. ta starší žije v Praze, snad i vystudovala nějakou školu, má dobrou práci i přítele, děti ne a ani prý nechce. Ta mladší měla přítele, ale už nemá.
Tak teď budou bydlet tyto tři generace – moje známá, její dcera a vnučka – v jednom bytě bez mužských protějšků.
Nevím, čím to je, určitě nejsou zlé, ale když si uvědomím, že vlastně rodiče, kteří vychovali čtyři děti, měli jen jednu vnučku, přijde mi to dost kruté. Proto mne napadlo, jestli jim někdo něco nezáviděl a proto má celý rod tak dlouho smůlu.
Teď jenom držím palečky, aby jim to soužití vycházelo dlouho a ve zdraví a pohodě.