Vrátili jsme se asi před hodinou. Doprovod mi dělal manžel, odvezl syn. Kde jsem byla? Opravdu v tunelu a poprvé. Byla jsem dnes objednána na magnetickou rezonanci do Teplic. Už jsem tam kdysi byla na CT, to když bylo u nás v Mostě rozbité, ale na MR jsem byla prvně.
Jeli jsme naštěstí v časovém předstihu, protože chvíli předtím začalo sněžit, cesta byla hrozná, ještě štěstí, že syn jel opravdu opatrně a musím pochválit i ostatní řidiče.
Přijeli jsme tam o něco dřív, tak jsem musela čekat, sestra mi dala vyplnit dotazník, kvůli kterému jsem tam měla být o půl hodiny dřív a byla to otázka cca 5 minut. Ale v čekárně, kam nás posadila, bylo teplo, tak to šlo.
Vzala mne o něco dřív, když už jsme tam byli, ale když to lůžko zajíždí s člověkem do toho tunelu, tak to je opravdu dost podobné tomu, když jede rakev… Ty pocity jsem měla všelijaké a skoro celou dobu jsem litovala mé snachy, která tohle všechno musela přetrpět navzdory tomu, že má klaustrofobii. Já naštěstí ne, byl tam také velký rámus, ale nejhorší pro mne byla ta poloha, jak jsem musela cca čtvrt hodiny až dvacet minut nehnutě ležet. To vstávání potom bylo hodně pomalé a pak jsem si tu páteř ještě nemohla srovnat ani v autě, ale jo, mám to za sebou a teď budu čekat na výsledky. Tipuji tak přibližně 14 dní, to uvidím, jestli se mnou bude moci doktorka něco dělat, aby mi bylo líp.
Jsem tedy zase chytřejší, poznala jsem něco poprvé. Doufám, že naposledy, i když já vím, že se říká nikdy neříkej nikdy.