Včera dopoledne, zrovna jsme byli s manželem v nejlepším – pardon, co jste si mysleli – vymývali jsme lednici i s mrazákem, všude kolem samé potraviny a zvonil mi telefon.
Volala dcera, že domluvená návštěva na příští víkend se konat nemůže, protože naše čerstvá vysokoškolačka, tedy moje vnučka, už tento pátek odjíždí do naší matičky Prahy. A protože vlastně všichni postupně marodili, tak jsme se neviděli od dovolené, že přijedou aspoň odpoledne na chvíli pokecat. Byla jsem ráda, je to vždy milé, když na nás mysli naši nejbližší.
Času bylo na všechno dost, měla jsem upečené Hraběnčiny řezy a v mrazáku zbytek Kokosovo-cuketových řezů z minulé neděle, tak nehrozilo, že by odjížděli s prázdným bříškem.
Mazlíček nás všech – Pegginka prý se také nemohla dočkat. Jakmile jí dcera řekne, že pojedou za salámkovou“ babičkou a drbacím dědečkem, tak už lítá a štěká u dveří. Ona je zvyklá, že já jsem hlavní krmič všech u nás, tak stále za mnou chodí – no pejsek. Ví, že vždy dostane něco dobrého. Stačí říct – „Pegginko, pojď, dáme dobrůtku“ a je jasno. A u dědy si lehne na zem a chce drbat na bříšku. Proto vždy ví, o kom je řeč.
Měli jsme tedy dohromady zase jedno hezké odpoledne a večer na nás doma ještě čekalo malé překvapení. Už jsem psala o tom, že sázíme roky stejná čísla ve sportce – víc jak 40 let, jsou to data narození dětí. Sázíme ale jenom jeden sloupec – jen jako přispívatelé. Občas vyjde pátá cena, ne často. Ale ještě se nám nepovedlo, abychom chytli na jeden tiket hned ty páté ceny dvě. V každém tahu. Nejedná se samozřejmě o žádnou výhru – jen o 172 Kč za oba tahy, ale to unikum, že vlastně 2 v 1.
Takže spokojenost včera byla po celý krásný den.