Máma, matka, matička, mamička, maminka, mamuška, mamulenka, maminečka, mamka, mamča, mamina, muti. Určitě je ještě víc možností pojmenování našich maminek.
Svatební foto mých rodičů v r. 1940
Krásné je dnešní téma. Hned na úvod řeknu, že své mamince jsem mámo nikdy neřekla. A neřeknu. Přijde mi to takové hodně cizí oslovení pro člověka, který pro mne vždy udělal možné i nemožné.
Ano, měla jsem a ještě mám to štěstí. Moje maminka vždy byla obětavá, milá, zkrátka zlatá. Na dětství mám ty nejkrásnější vzpomínky. Marně přemýšlím, co bych jí měla vytknout, ale nic mne nenapadá.
Moc ráda si vždy zpívala i ráda chodila s tatínkem na taneční bály. Vždycky byla ochotná každému vyhovět ve všem. Nejen nám, rodině, ale i cizím. Také proto s každým vycházela dobře. Vždy říkala že by chtěla, aby na ni všichni vzpomínali v dobrém.
Také to byla vždycky velká frajerka. Penězi jsme nikdy neoplývali, ale uměla si poradit, sama šila a nastrojila se tak, že jí to opravdu slušelo.
Moc mne mrzí, že jsem se jako nejstarší ze tří dětí ve svých 21 letech odstěhovala od rodičů poměrně daleko a tak mi také často moc chyběla. Ani telefony tenkrát ještě před 50 lety nebyly, jen jsme si psali. Ale propojené – jak já říkám, to jsme vždy určitě byly. Nezapomenu, jak jsem krátce po mém druhém porodu povídala se sousedkou a maminka jen tak bez avizování přijela těch víc jak 300 km sama vlakem, aby v těchto důležitých chvílích byla se mnou.
Také mi utkvěl v hlavně moment, když jsem ještě pracovala, maminka už byla tenkrát vdova, a najednou někdo klepe na dveře mé kanceláře, já řeknu dále a kdo byl za dveřmi? Maminka! To bylo překvapení! Ale vlastně nejvíc překvapená byla tenkrát moje maminka. Psala mi dopis, že přijede, abych na ni čekala v Mostě na nádraží. Ona přijela, já nikde, tak si poradila. Sedla na tramvaj a jela k naší fabrice. Tam se na vrátnici zeptala, kde mám kancelář a zkrátka přišla za mnou. Jak mně jí bylo tenkrát líto! Vedoucí po zhlédnutí situace mne nejen pustil hned s maminkou domů, ale ještě nás tam nechal odvézt svým autem! Ve schránce jsme s maminkou teprve našly ten dopis, který měl tenkrát velké zpoždění a já velký vztek!
Jeden důležitý mezník s velkou zátěží na psychiku bylo to, když ji bratr odstěhoval z jejího rodiště u Brna až na Plzeňsko, kde si koupil dům a kde vybudoval malý byt i pro maminku. Jí se tenkrát moc nechtělo, ale to by nebyla ani ona, kdyby uměla říci ne. Jela jsem tenkrát k ní – už je to 10 let – pomáhala jsem jí sbalit vše ve starém bytě, pak nás bratr převezl do jejího nového bydliště a zase jsem jí to všechno vybalovala a uspořádala. Jo, před deseti lety jsem toho ještě zvládla daleko víc! Přestěhování to jsme zvládli, ale psychika, s tou to bylo horší. Jezdívala jsem tenkrát k mamince cca půl roku každých 14 dní, abych ji trošku povzbudila.
Dnes je mé mamince 92 let. Kdyby před 6 lety nepřišla téměř o zrak, určitě by si ještě stačila spoustu věcí udělat sama i přes ty svoje zdravotní problémy. V těchto letech je to snad normální.
A právě dnes – zrovna se to hodí – za ní jedu. Trošku jí pomoci. Snažíme se všichni tři sourozenci aspoň trošku mamince vracet to, co ona nám vždy ráda a s láskou dávala a dává. Myslí opravdu na všechny, má sedm vnoučat a deset pravnoučat.
Mé mamince bych ze všeho nejvíc chtěla přát, aby se jí vrátil zrak, ale to vím, že možné už není. Tedy aspoň ať jí ty bolesti trápí co nejméně a my tři se budeme snažit pomáhat ze všech našich sil. I když já se už stydím, protože já toho opravdu už moc nezvládám, ale snažím se.
Máme Tě rádi, maminko, všichni! A věřím, že i naše děti nám jednou oplatí stejně.
My všichi před 2 roky, když měla maminka 90. narozeniny. Zleva – mladší sestra, já a o hodně mladší bratr.