Včera jsem se rozepisovala o vztazích rodičů a dětí. V této souvislosti mi nedá, abych tady neuveřejnila jeden příběh ze života v naší ulici.
Paní Věra se nastěhovala do podnikového bytu. Tenkrát v šedesátých letech to tak fungovalo, že si podniky stavěly byty pro své zaměstnance, aby si je zavázali a oni neutíkali třeba jinam. Já vím, dnes je opačný trend, ale dřív to tak fungovalo.
Věra s manželem byli takoví normální pracující lidé, postupně se jim narodili dva chlapci. Bohužel je brzy potkalo veliké neštěstí. Ten jeden chlapec jim asi v deseti letech zemřel na nějakou nevyléčitelnou nemoc. Paní Věra se z toho nemohla vzpamatovat jako asi většina těch, kterým zemře vlastní dítě.
Na druhé straně měla ale štěstí, že krátce na to přišla do jiného stavu a narodila se jim holčička. Tato jejich dcera už je dávno dospělá, má malého syna a paní Věrka dělává často hlídací babičku.
Proč píši ale o krásných vztazích? Mají takový krásný zvyk, že kdykoliv se matka s dcerou potká, třeba na ulici nebo i v obchodě, kde dcera pracuje, dají si pusu a zrovna tak při odchodu, byť je to třeba už za pár minut.
Když jsem byla svědkem tohoto jejich krásného zvyku, uvědomila jsem si, že jsem to vlastně nikdy neviděla. Se synem prý je to stejné a dcera jí přinese dost často kytičku „jen tak“. Když se paní Věra zeptá PROČ odpoví ji dcera, že jí přece může dát kytku jen tak, protože ji má ráda a ona pro ni hodně dělá.
Věra to zase na druhou stranu bere jako samozřejmost a chce si toho malého vnuka co nejvíce užít. Bere ten život takový, jaký je, přemohla také rakovinu a přišla o jedno prso, ale stále je optimista s úsměvem na rtech.
Krásné, co říkáte?