Nedá mi to, abych nenapsala o mých rozporuplných pocitech, týkajících se vztahu rodičů a dětí.
Včera jsem se po dlouhé době dívala na pořad Pošta pro tebe. Byly to Návraty, kdy se natáčí pokračování příběhu po nějakém čase.
Zaujal mne příběh, kdy hledal syn otce, se kterým se viděli naposledy, když bylo synovi cca 2,5 roku. Uběhlo 40 let, matka a otčím zemřeli a on se konečně mohl dát do hledání svého biologického otce. Pocity prý měl rozporuplné, chtěl hlavně vědět, kde a jaké měl kořeny.
Nakonec se po tolika letech setkali, otec jiné děti neměl a řekli si, že to zkusí dohnat. Bydleli dost daleko od sebe a syn po čase tak dlouho naléhal, až se otec přestěhoval do jejich vesnice. Nakonec se tam poznal s jejich sousedkou, která byla také sama, dali se dohromady, jsou šťastni a hlavně je moc šťastný a spokojený syn. Říkal, že tu pro tátu vždy bude a byl rád, že ho má tak blízko.
Shodou okolností jsme včera ve městě potkali jednoho bývalého manželovo kolegu, který byl prý v poslední době snad sedmkrát za sebou v nemocnici, nic nesmí dělat, prý to všechno musí zastat manželka. Děti prý jsou na nic, nemají čas. Leda prý tak přijdou na kafe, aby k němu bylo ještě něco dobrého upečeno a to je všechno.
Pokud vím, tak si nikdy předtím na děti nestěžoval, ale asi je ještě tolik nepotřeboval. Teď už na to pohlíží jinak. Přesto všechno byl usměvavý a v dobré náladě, smířený se vším a moc vděčný manželce.
Tyto dva příběhy mne přivedly k zamyšlení. V příběhu prvním vlastně otec synovi nedal kromě života nic, jen platil alimenty. V tom druhém dali rodiče dětem mimo mateřské lásky i nějaké hmotné zabezpečení a přece to ve finále dopadlo přesně naopak.
Jak je to možné? Určitě si všichni řeknete, co jsme si vychovali to máme, ale určitě tam bude i jiný faktor, který se tak úplně ovlivnit nedá. Jinak to v těchto příbězích nevidím.