Mohla bych říct, že je vzpomínkový a trochu opět úsměvný.
Dnes vzpomínáme na manželovu sestru. Měla by 71. narozeniny. Bohužel už je ale víc jak 20 let po smrti.
Toto je jediné foto Evy, které máme. Vedle ní je její bratr, tedy můj manžel. To je opravdu dost stará fotka. Byli tenkrát na svatbě svému „malému“ bráškovi a to už je hooooodně dlouho.
Zemřela ve svých padesáti letech, měla roztroušenou sklerózu, ještě poměrně malou dceru, která byla vymodlená a zemřela svému manželovi v náručí. Byla už na vozíčku, ale snažila se. Bohužel, tenkrát ještě léky na tuto nemoc moc nebyly, tak odešla tak mladá. Ještě navíc si vzpomínám, že nám tenkrát vůbec nedošlo parte, bydleli cca 50 km od nás, telefon neměli a my, bohužel, ani nebyli na pohřbu. Moc nás to mrzelo a bylo nám Evičky moc líto. Chvíli nám švagr psal dopisy, ale nějak do ztracena, takže ani neznáme osud jeho, ani neteře. Naposledy jsme slyšeli, že skončila někde v Praze.
A abych přidala také něco z jiného ranečku, tak vám zase řeknu, co se nám povedlo. Tedy nám – budu upřímná a přiznám, že manželovi.
Sázím už cca 45 let sportku. Jeden sloupeček. Stále stejná čísla, data narození mých dětí. Jeden čas jsme s manželem říkali, že stále nic nevychází, tak nebudeme sázet. Ale na čísla jsme koukali. Pak nám to nedalo a dál sázíme, opravdu jen jeden sloupek. Když by nám to bylo souzeno, stačí ten jeden.
Včera manžel úplnou náhodou zjistil, že středeční tiket obsahuje úplně jiná čísla, než ta „naše“. Protože psaní sportky je vyloženě jeho doména, nekoukala jsem, čísla nekontrolujeme dle tiketu, protože víme, ne? A najednou tohle zjištění. Protože podáváme už delší dobu jeden tiket, není třeba ho opisovat, vůbec si nedovedeme vysvětlit, jak dlouho už jsme sázeli ve středu úplně jiná čísla a vyhazovali vsazené tikety. Co když jsme někdy vyhodili třeba i nějakou, byť menší výhru (i když pochybuji o té výhře)? Vím, že jednou za čas se manžel „rozmáchne“ a vsadí něco navíc, ale kdy a proč byl uschovaný tiket s jinými čísly, to opravdu neví ani on.
Napsali jsme tedy tu „naši“ sportku a když jsme šli dnes koupit chleba, tak jsme ji šli znovu vsadit. Po cestě do trafiky za námi někdo zavolal: „Růženko“ a manžel se otočil. Já se začala tak chechtat, že se jeden známý, kterého jsme potkali, za mnou otáčel. Já se ho ptám: „Co se otáčíš, jsi snad Růženka?“ Nevěděl. No a pak že nejsou muži zvědaví. Já se zásadně na cizí zavolání neotáčím, natož na pískání, on taky občas reaguje.
Tak mne zase dostal. Nejen s tou sportkou, ale i s tou Růženkou!