Hovořit o úspěchu, to je velice relativní. Každý ve svém životě považuje něco jiného za úspěch. Víme, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!
Co je to tedy vlastně úspěch? Když dobře dokončíme třeba nějakou školu, nejlépe vysokou, když máme zaměstnání, které nás baví, ale také je dobře placené, protože peníze sice nejsou to hlavní, ale těžko se bez nich dá žít, úspěch je, když se dobře vdáme nebo oženíme, vychováme dobře děti, atd. mohla bych toho jmenovat hodně a každý má jistě TEN SVŮJ, kterému třeba říká „to byl velký úspěch“. Těžko třeba můžeme mluvit o úspěšném zdraví, protože to mívá obvykle jiná přídavná jména, i když je pro nás určitě nejdůležitější.
Ten můj velký úspěch byl, když jsem mohla po sametové revoluci vlastně „ukázat“, co ve mně dřímalo. Předtím jsem nesměla dělat žádnou vedoucí funkci a pak to najednou přišlo. Bylo mi nabídnuto dělat vedoucí oddělení, které mělo cca 115 zaměstnanců, pracovalo se na směny, zaměstnanci měli služební pistoli, ano, je to tak, dělala jsem 6 let vedoucí oddělení závodní stráže v jednom dost velkém podniku, kde se pracovalo nepřetržitě, tedy na čtyři směny plus jedna směna ranní. Nechci tady popisovat, že to nebylo vůbec jednoduché a jak to bylo těžké většinou se ženami v domácnosti, nebo důchodci a ještě k tomu se zbraněmi. Říkám to hlavně proto, že v historii toho podniku přede mnou a také po mně tam NIKDY nedělala vedoucí žena! Já byla historicky první, ale také poslední. Po mém odchodu do důchodu to tuším dělal ještě jeden vedoucí – muž, ale pak se to zprivatizovalo jako skoro všechno a je to jasný, vedou to pořád muži!
Tak tohle já považuji za svůj velký úspěch! Jenom ještě podotýkám, že přes všechny potíže jsem tu práci dělala ráda a do práce se těšila.
No, mohu říci, že dnes jsou už i takové firmy, které se zabývají KOUČINKEM, to prý je ta pravá cesta, tak nevím.