Dnes jsem, bohužel, zjistila, že už nepatřím mezi ty ženy, které zvládnou dělat víc věcí najednou, nebo jsem jen neměla „svůj“ den?
Začala jsem vařit, dnes byl prejt, zelí a brambory. Dala jsem dělat cibulku a vařit zelí a mezitím mi doprala pračka. Samozřejmě jsem šla prádlo hned pověsit na balkon a protože jsem tento týden umývala okna, prala jsem záclony. Tu jednu jsem po vyndání z pračky musela znovu složit, tak mi šel manžel pomoci až dozadu do pokoje. Tím chci jen vysvětlit, že jsme tedy byli oba daleko od kuchyně, pak se tam manžel vrátil a v momentě byl zpět, aby na mne mezi dveřmi houknul: „pojď se podívat, cos udělala!“ Já se lekla, že něco s pračkou, protože jsem ji nacpala dalším prádlem, na nějakou cibulku – to jsem ani nepomyslela. No, byla to chyba a velká! Manžel na nervy, v kuchyni plno štiplavého kouře, ve dřezu spálená nejen cibulka, ale celý kastrolek, ještě dohořívala vařečka (v momentě jsem byla vděčná za to, že jsem minulý týden vyhodila tu podložku ve dřezu z umělé hmoty!). Na kamnech prý už hodně vysoko šlehal plamen, jak to hořelo a to si ještě manžel nevšiml vedle připalujícího se zelí. Nedalo se tam téměř dýchat, všechno okolo kamen a celá linka omalované na černo, ten moment by se ve mně krve nedořezal. Kouř byl v momentě samozřejmě cítit po celém bytě, stále větráme!
Co jsem si nadrobila, to jsem si také musela „vyžrat“ až do konce. Celou kuchyň několikrát doslova vydrhnout, matlalo se to hezky a také samozřejmě začít znovu vařit. Ještě, že jsem měla dost zelí. Já vím, zase se budu opakovat, ale pozor se musí dávat nejen na malé děti, ale i na staré, či starší lidi. Určitě na mne dával někde pozor můj andělíček strážníček, raději nedomýšlím, co by se všechno stalo přijít o chvilku později. Ode dneška se opravdu musím soustředit jen na jedno. Buďto budu vařit, nebo prát. Odejdu-li věšet, vypnu všechny hořáky na sporáku! To slibuji!