Na téma tohoto týdne mne napadá přirovnání s dřívější dobou, ale tou hodně minulou. Mé mamince je 93 let a já nevím, že by někdy mluvila o tom, že by měla potíže s těhotenstvím, aby musela na potrat.
Jen si dobře pamatuji, jak byla maminka někdy na tatínka nepříjemná v době, když otěhotněla potřetí. Bylo to v padesátých letech minulého století a jí bylo tenkrát 35 let a to už bylo na tehdejší dobu hodně. Ale pokud vím, ani na chvilku rodiče nenapadlo, aby se dítěte zbavili. Mám o čtrnáct let mladšího brášku, maminka bydlí u něho v baráčku a je ráda, že ho má. My se sestrou jsme také byly rády, když se narodil malý bráška. Já jsem se vlastně na něm naučila starat se o mimino a když se pak za sedm roků za ním narodil syn mně, hodilo se to. Na druhou stranu, když jela maminka s kočárkem, kdo nevěděl, myslel že je to miminko její. A nakonec proč ne? Dnes je to normální, mamince bylo tenkrát 42 let, když byla prvně babičkou.
Vzpomínám také na to, jak mně maminka vyprávěla o babičce, tedy o její mamince. Ta se narodila na konci 19. století. Tenkrát byl ten život poněkud drsný. Vím, že babička porodila 8 dětí, dva kluci zemřeli krátce po narození a těch šest dětí vychovala. Víceméně sama, protože dědeček byl sice dobrý fachman, ale rád bumbal a tak byla velká bída. Ale vím, že mně maminka říkala, co měla ještě babička potratů. Jen nevím, jak a kde se tenkrát něco takového zařizovalo. Asi hrůza, nechci domyslet. Taky se babička moc roků nedožila. Zemřela ve svých 60 letech, živě ji stále vidím před sebou.
Moje maminka tedy potrat nikdy neměla, stejně jako já nebo moje dcera nebo snacha. Myslím vůbec, že v dnešní době je to zbytečné, když je tak účinná antikoncepce.
U mne to byl spíš opak, měla jsem tři porody a pak už to nešlo, kdyby čert na koze jezdil, jak se říká.
Vím, že někdo opláče, když přijde o dítě, které si moc přál. Někdo taky nemůže zapadnout, o tom jsem nedávno psala, jak se kolegyně dcera konečně dočkala ve svých 39 letech až po dlouhém a bolestivém léčení a pak umělým oplodněním.
Horší to je, když někdo musí na přerušení těhotenství a to z jakéhokoliv důvodu! To také nebývá moc milé.
Na druhou stranu slyšíme stále častěji, jak rodiče své již narozené potomky usmrtí. To je opravdu to nejhorší a těžko si to z nás, normálních lidí, dokážeme představit. Jen to ne! Už proto také dobře udělal pan Hess, že pomohl zřídit baby-boxy. Je to šance pro všechny, jak pro ty, kteří dítě nechtějí, tak pro ty, kteří by moc chtěli, ale nejde to.
Přeji všem, aby nikdy nemuseli řešit toto dilema!