Přehoupla jsem se s naší dovolenou v Olomouci do pondělí. Pršet začalo už v neděli večer a pršelo jen se lilo i v pondělí. Ráno jsem zavolala Otavínce, že stále leje jako z konve a co tedy budeme dělat, když v tom čase chodit venku se jaksi moc nehodí. Hanička tedy navrhla, že se sejdeme u ní doma, v jejím novém mini bytečku na kafíčku a že nám přijde na nádraží naproti. Domluveno.
Po ránu se pro nás zase zastavil syn se snachou a jeli jsme společně na snídani. Vozili jsme se po Olomouci jako lordi. Po snídani jsme se vydali opět do bowlingové herny, kde si objednal trénink syn.
Syn při tréninku
A snacha by hrála taky moc ráda, kdyby jí to zdravotní stav dovolil. Kouli prý nedržela v ruce určitě pět let, ale šla si se synem chvílí zatrénovat. A je vidět, že měla velikánskou radost.
Rovnou odtud jsme se opět všichni přesunuli na společný oběd. A po obědě jsme nestihli ani odpočívat a vydali jsme se už sami tramvají na vlakové nádraží, kde jsme měli sraz s Otavínkou. Denní jízdenky na tramvaj nám tato dobrá duše koupila už předem a nechala nám je v recepci, tak byla pohoda. My jsme si ještě odskočili na nádraží zakoupit na cestu zpět jízdenky a hlavně místenky aspoň do Prahy, protože stát – to by byla pro nás oba katastrofa. Zaplatili jsme za ty dvě jízdenky včetně místenek 865 Kč, málem nás omývali, ale co naděláme.
Otavínka už seděla u tramvaje na lavičce a čekala, odkud se vyrojíme. To bylo radosti ze setkání! Pokračovali jsme všichni v jízdě ještě chviličku a šli k Otavínce domů na tu kávičku.
Manželovi jsem hned podala foťák, aby si nás vyfotil na památku. Toto je hodně vzácné foto a myslím, že je vidět, že nám bylo spolu fajn.
Tak už nás vidíte? Hanička připravila i zákusky a obložené chleby, samé mňamky. Děkujeme ještě jednou!
Když jsem viděla tu její garsonku, kam se nedávno přestěhovala, byla jsem v šoku ještě dva dny. Něco tak malého, v čem se dá bydlet a mít vše nakumulované v jedné malé místnosti, to jsem viděla opravdu prvně v životě. Má tam na těch pár metrech opravdu všechno co potřebuje a opravdu vkusně uspořádané.
Když jsme si řekli, že je nevyšší čas odejít, tak nás šla Hanička vyprovodit na stanici, protože si ještě potřebovala něco koupit. Ani se jí nedivím, že musí nakupovat denně, protože zásoby nemá kam dávat. Lednička jako prdítko a spíž žádná.
A tady máme tu naši milou přítelkyni Otavínku – Haničku.
Ještě stále to vypadalo, že by mohlo znovu začít pršet, tak si přetáhla takovou šikézní pláštěnku. A je vidět, že jí sluší všechno.
Škoda je jen jedno. Že jsme tak daleko a těžko to budeme moci ještě někdy opakovat.
Ještě bude další pokračování zítra.