Poslušně hlásím, že píši chronologicky, na Otavínku taky přijde řada, nebojte se. Ještě bych ráda vložila fotky z bowlingové herny, kde se nám moooc líbilo nádherné akvárium s ještě krásnějšími rybičkami.
to je z jedné strany
a tohle z druhé. Líbí?
Tento záběr jsem odtud pořídila za sklem, nádherný výhled i na moderní budovu, tuším, že tam sídlí RWE.
A byla tu neděle. Šli jsme s mužem nedaleko na snídani, kde se naposledy sešla moje vnučka Lada s Otavínkou a vyfotila si tam děvčata kočičku. Jako důkaz hlavně pro vnučku a Otavínku, že jsme byli s manželem tam, kde ony posledně, tak jsme si ji vyfotili taky.
Manžel si ji chtěl pohladit
Ještě však než jsme se šli najíst, tak jsem na pokoji zjistila, že ty moje kotrmelce den před tím nebyly všechny. Zapomněla jsem doma i oční stíny, bez kterých si připadám jako nahatá. Nebylo nic snazšího, než je jít koupit. Naštěstí hned po osmé hodině ranní měla v obchodním domě otevřené jedna drogerie, kam jsem si došla. Manžel pak šel k pokladně, že to zaplatíme a když jsem ho tam viděla, tak jsem se začala opravdu hodně smát. A to já umím. Když ho uviděla prodavačka, smála se taky a říkala, že na té straně, kde stojí, je její místo, ale že mu to tam sluší. Ono to tam totiž bylo přístupné z obou stran a manžel si hned nevšiml. Tak jsme se po ránu zasmáli všichni tři a hned byl den hezčí.
Potom jsme se vydali se synem a snachou hledat autobusové nádraží, protože měla přijet z Brna moje sestra. Přece jen to za námi tam měla blíž, tak jsme se domluvily a napadlo nás to obě dvě. Neviděly jsme se dva roky, no a uznejte, že na Skype a naživo je to rozdíl. Přivezla mi knížku, kterou napsala jedna blogerka a měli ji jen v Brně a také krabičku malin, protože jsem jí nedávno říkala, že jsem je jedla naposledy ani nepamatuji. Mńam, ty byly.
No a před polednem jsme se vydali všichni na oběd. Tedy všichni, vnuk měl jiné povinnosti, tak jen nás pět.
Seděli jsme tak daleko od sebe, ale já se nedala. Nahoře je syn se snachou a tady sestra s mým mužíčkem.
V této restauraci jsme byli. Bylo to tam dobré a příjemné.
Cestou zpět jsme šli zase kolem kostela
kousek dál byla pamětní deska na domě, kde bydlel Gustav Mahler
Když jsme došli k orloji, zrovna bylo poledne a viděli jsme ho krásně v akci. Jen dohrál orloj, spustila tato výtečná „trojka“ tak dlouhou písničku i s mimikou, nádherné to bylo, až mi to bralo dech. Byla to pozvánka na Olomoucké barokní slavnosti. Moc se mi to líbilo a byla jsem ráda, že jsem se k tomu natrefila.
Po cestě nás ještě vyfotil syn. Zde i se snachou
a tady už jen já se sestrou a manželem.
Byli jsme se také podívat na vnuka v bowlingové herně, sestra to neznala, tak teď už ví. Pak už byl ale nutný odpočinek, manžel už mlel z posledního, tak jsme si šli odpočinout k nám na pokoj a po chvíli jsme si zašli do cukrárny na kávu a zmrzlinu.
Ještě jsme chtěli se sestrou najít krásný velký park, ale bohužel. Až později se synem a snachou jsme zjistili, že jsme chodili kolem dokola.
Kolikrát my jsme v Olomouci „potkali“ tento červený kostel, ale byl opravdu hezký, tak mi nesměl chybět na fotce.
Pak jsme sestru vyprovázeli na nádraží. Ale to byly nervy, protože jsme nevěděli, jak často jezdí tramvaj, jeli jsme pak už téměř pozdě, se sestrou jsme se rozloučili v tramvaji, protože ona pak doslova utíkala a honila autobus. Přiběhla k němu, zeptala se, zda jede do Brna, nasedla a jeli. To byla klika. My se pak vrátili zpět na tramvaj a začalo pršet jako z konve. Pršelo jen se lilo až do rána, ale přežili jsme to. Pršelo pak ještě téměř celé pondělí, ale o tom až zítra. Nebojte, dojde už konečně i na Otavínku. Setkaly jsme se totiž až v pondělí odpoledne.