Dnes ráno jsem si oproti jiným dnům vyšla do města na menší nákup sama. Manžel byl objednán opět na pedikúru, protože stále ho strááášně bolelo kuří oko. Pedikérka už si ho pozvala do třetice a naposledy, protože už tuto diagnózu pomalu vyloučila. Dále to dloubat nejde a pak už musí jinam.
Dobrá, vydala jsem se tedy do víru města sama. Nebylo toho mnoho třeba. První zastávkou byl obchod maso – uzeniny, kam jsem šla koupit šunku, protože chci dělat k večeři hemenex. V tomto obchodě se zastavujeme téměř denně a i v době, když nic nepotřebujeme, manžel tam zaskočí, jestli mají jeho milovaný bramborák. Opravdu voní až ven, dělají ho sami, je prý s uzeninou a mooooc dobrý. Tak jsem viděla, že tam zase voní, proto jsem ho manželovi koupila. Na dotaz prodavačky, jak to, že sama, jsem po pravdě řekla, že šel manžel na pedikúru a jestli ví, jak bolí kuří oko. Tak jsme se zasmály na úkor mužských, který houby vydrží.
Další moje kroky směřovaly pro chleba. Ten kupujeme denně, protože prý už druhý den to není ono. Tam se s paní prodavačkou také dobře známe a tak jsme si zase my dvě pokecaly o hezkých chlapech. Shodly jsme se na tom, že máme rády obě romantické a krásné typy a já šla vedle do lékárny.
I lékárnice už většinou ví, co chceme koupit, a mně stačilo říct, že jedu příští týden za maminkou a už běžela dozadu pro diabetický čaj, který mamince většinou musela objednávat, ale od určité doby ho už mívá v zásobě. Maminka má ráda jen ten jeden.
Pak už jsem zaskočila jen manželovi pro noviny a dokonce jsem ani nezapomněla na poště hodit do poštovní schránky jedno důležité přání.
Dlouhá procházka to tedy nebyla a já už pak šla na stanici MHD, kam během chviličky přišly pošťačky, které nás též denně zdraví a ta jedna kouká a ptá se: „Jak to, že dnes sama? Kdepak máte dědouška?“ To mne tedy rozesmálo a tak jsem znovu práskla, že šel na pedikúru.
Když mne autobus dovezl k našemu domu, na chodníku stojí manžel a teprve kráčí naproti na tu pedikúru. Než jsem se doma převlékla a uklidila nákup, byl zpátky. A bylo jasno. Kuří oko není kuří oko, ale je to bradavice. Já jsem manželovi dala na toto místo kvůli „hrozné“ bolesti a neschopnosti chodit náplast na kuří oka, která místo znecitlivěla, a šlo to víc očistit a tím pádem bylo jasné, že se jedná o bradavici, se kterou musí tedy manžel jinam.
Když to měl vše tak krásně očištěné, šel rovnou na chirurgii. Pan doktor mu řekl, jaké kapky si má na to koupit a kapat, na řezání je to malé, ale toto se bude hojit prý taky možná až dva měsíce. V lékárně si hned koupil potřebné kapky za 170 Kč a já mám zase dva měsíce co dělat. Sám si na tu šlapku bohužel nevidí a vedle se kapat nesmí.
Tak to je náš dnešní ranní příběh. Takový běžný obyčejný den.