Bylo to terno. O čem to píši? O tom, že jsem vděčná mé neuroložce, že mne odkázala na zdejší internu, kde poskytují i pro ostatní ordinace infuze. Přinesla jsem doporučení, domluvila se se sestřičkou a šly jsme do toho.
Už jsem tady ukazovala, jaké (ne)mám žíly a jak jsem dopadla po druhém vpichu. Musely si na sebe asi zvyknout. Myslím ty žíly se sestřičkou. Při druhé infuzi mi navzdory tomu, že se to nesmí, napíchla kanylu, za což jsem jí byla vděčná, opatrovala jsem si ji jako oko v hlavě a vydržela mi od středy do pátku. Oddychly jsme si obě dvě a včera jsem šla na předposlední infuzi „jen tak“ do žíly. Sestřička se trefila na první dobrou, žádná „praskačka“ se nekonala (myslím tím moje praskací žíly) a ještě k tomu jsme si tam mohly utvořit debatní kroužek.
Abych to vsvětlila. Přišla jsem do čekárny současně s jednou mou velmi dobrou známou, vrstevnicí a tam už seděla paní, se kterou jsme tam přišly z neurologie v jeden den. Obě jsme tedy měly 6 infuzí a chodily jsme tam ve stejnou dobu. Tedy my tři ženské (důchodkyně) jsme si tam sedly v čekárně a povídaly jsme si. Sestřička přišla, postupně nám úspěšně napíchla infuzi, a pak se zeptala, jestli chceme sedět všechny spolu, abychom si mohly povídat. Jinak mají speciální křeslo na tuto činnost vedle v místnosti. Usmála se, upravila nás do kroužku, přinesla podložku pod ruce a my tři si povídaly a infuze bez problémú kapala. Po chvíli vystrčil z ordinace hlavu pan doktor – internista, usmál se na nás, jak tam sedíme a kecáme. Řekla jsem, že tam máme debatní kroužek a od se zasmál a říkal: „Na co já jsem kupoval to drahé křeslo, to nevím.“ Pak někam odcházel, hezky se s námi rozloučil, kdybychom prý tam už nebyly až se vrátí a šel. Opravdu moc sympatický byl i pan doktor, ač jsme my dvě nebyly vůbec jeho pacientky. Byla tam celkově taková krásná pohodička, žádná nervozita, žádný spěch, natož aby se někdo mračil.
Ve mně hned při druhé návštěvě zrál nápad. Viděla jsem, čemu všemu se pan doktor internista věnuje a když jsem viděla, že tam má i endokrinologii, už jsem to nevzdala. Zeptala jsem se sestřičky, jestli bych k nim nemohla chodit, i když tam tu moji – největší – pojišťovnu na tento výkon napsanou neměli. Ona říkala, když bych tam byla na interně jako takové nebyl by to problém. Jenže ouha – už dlouho nepřibírají další pacienty, mají plno.
„Já vím, sestřičko, že neberete, ale kdyby se vám náhodou někdo odhlásil, já klidně počkám, na internu jezdím do Jiřetína a na endokrinologii až do Mostu a už nás to zmáhá,“ řekla jsem při další návštěvě. Sestřička se pousmála a řekla, že se zeptá pana doktora, že se domluvíme v pondělí. Včera jsem znovu na ni apelovala s otázkou, říkala, že se určitě zeptá. Dnes jsem byla tedy opět zvědavá a tak opatrně a trochu se strachem jsem svůj dotaz opakovala. „Přijďte potom, já vás objednám,“ řekla a já se rozsvítila jako vánoční stromeček. Tato ordinace je od domova asi tak 10 minut pěšky, super! Žádné ježdění autobusem a nebo tramvají, případně obojím a čekáním na spoje! Když mi tedy dokapala poslední infuze, šla jsem za sestřičkou, abychom se domluvily. Nemusím už ani absolvovat letošní kontroly u svých dosavadních internistů a jsem objednaná na 30. 11. No, je o mně známo, že na sebe brzy prásknu všechno, tak jsem jí říkala, že to není vše, že jsem na ni vymyslela ještě jednu „kulišárnu“. Že bych chtěla později k nim přetáhnout i svého manžela. On je ale diabetik a to asi mají jiné dny na tuto diagnózu, ale nakonec řekla, abych ho přivedla sebou. Na kontroly k těm „našim“ už nemusíme, jen se tam máme odhlásit.
To bylo radosti! Nejraději bych si zajuchala, jakou jsem měla radost. Tady je vidět, jak málo už nám, seniorům, stačí ke štěstí, nebo aspoň k velké radosti. Infuze jsem absolvovala všechny bez problémů, ani jsem nedoufala, že to tak dobře půjde, v ordinaci bylo moc příjemně a jako bonus mám internu opět blízko našeho bydliště. I manžel mne pochváli. Navíc ta naše internistka má už 75 let, kdo ví, jak to bude dlouho stačit a stejně bychom nakonec museli přesedlat jinam.
Tak vidíte, nakonec to vše dobře dopadlo, bolest mi do nohy zatím nevystřeluje a příště, budu-li potřebovat infuze tak vím, kam mám jít.
Tentokrát mají všichni zúčastnění doktoři i sestřičky moji i manželovu VELKOU POCHVALU!