Včera byly slzičky

Včera byly slzičky

Včera večer byla pro zvonění mobilu dost neobvyklá doba. Volající byl neznámý, ale riskla jsem to a zvedla mobil. Ozvala se mi Helenka, dcera mé kolegyně z práce. Pracovaly jsme spolu 34 roků na jednom pracovišti, později oddělení. Kolegyně o dva roky mladší, než já. Před cca třemi týdny jsem jí volala, abych jí popřála k svátku, předtím jsem jí chtěla popřát k narozeninám, ale bohužel. V telefonu mi bylo řečeno, že je jim líto. Tak jsem volala další kolegyni, od které jsem se dozvěděla, že leží na LDN, ta je naproti našemu domu. Tak jsme se domluvily, že se za ní půjdeme podívat. Kolegyně pracuje teď často na zahrádce, kterou má mimo naše město, tak je tam dost často a slíbila, že se ozve. No, znáte to, člověk míní…

Zkrátka se neozvala, a tak se ozvala ta dcera té druhé kolegyně, aby mi sdělila smutnou zprávu, že Alena krátce po svých 77. narozeninách zemřela. Vyhrkly mi slzy, bylo mi dost líto , že jsme to s tou další kolegyní nestihly. Měla už po druhé zlomený krček, byla prý celá zmatená, měla proleženiny, že už rodina čekala nejhorší. Pohřeb je příští týden v úterý.

Už se opravdu kácí v našem lese. Je to cca 4 roky, co zemřela z nás ta nejstarší kolegyně, teď tahle. Byly jsme v práci celkem čtyři, no už jsme zbyly jen dvě.

Nemohla jsem usnout a pak bylo vůbec mé spaní špatné, promítalo se mi v hlavě všechno to, co jsme spolu prožily.

Upřímnou soustrast rodině a čest její památce. Brzy dám dohromady krátkou vzpomínku na naše společně prožité roky. Přece jenom víc jak třicet let je velký kus života. Tak se pak zmíním, jak jsme to prožívaly.

Všechny zdraví smutná Ježurka