Několikrát jsem tady už psala o mé mamince, která je teď v Domově seniorů s Alzheimerovou chorobou na Moravě u Brna. Byla u sestry, když jí to spustilo. Nejprve jsme si myslely se sestrou, že je rozespalá a zmatená, ale když se to zhoršovalo tak, že to bez pomoci lékařů nešlo, poslali maminku na psychiatrii, kde ležela měsíc. Vrátila se zpět do normálního (téměř) života, užívá léky a byli jsme my, všechny tři její děti, rády.
Předtím mívala hrozné stavy, nevěřila nikomu, a byla i zlá. Naše hodná maminka, neuvěřitelné! Sehnali jsme jí domov, kam dříve chtěla, byli jsme rádi, že se nám to povedlo. No, nic moc to není nikde, obzvláště v těch úmorných vedrech, kde může jen ležet a ještě k tomu téměř nevidí, jen mlhu. Sestra za maminkou chodí jezdí často, já s bratrem to máme trochu z ruky. To všechno už mí pravidelní čtenáři ví.
Denně si s maminkou telefonuji já i sestra. Někdy má náladu, někdy ne, ale to je to nejmenší. Já jí vždycky volám dopoledne při vaření tak do deseti hodin, sestra po obědě. Když jsem jí včera volala, nemohla jsem se dovolat. Tak jsem to zkoušela znovu, ostatně to bývá často, že maminka někdy telefon nenajde, i když ho má blízko a stále na stejném místě. No nevadí, volám tak dlouho, až se dovolám.
Tak to bylo i včera. Nakonec jsem tedy mluvila s maminkou a ptala jsem se jí, jestli jsem ji nevzbudila, ona v noci špatně spí. Ona mi hned odpovídá, nenadávej (?!) mi, vždyť jsme byly spolu. Měla krásný sen. Zdálo se jí prý celou dobu o mně, že jsem přijela autem (já, která nemá ani auto ani řidičák), dovezla jsem jí vše, co potřebovala, byly jsme prý v krásné zahradě, bylo tam nádherně, já všechno uměla všemu jsem rozuměla (to mne obzvláště potěšilo), no sen byl tedy opravdu krásný.
V noci v půl druhé mne vzbudil telefon. Fuj, to jsem se lekla, co se stalo, kdo volá v tuhle hodinu. Kdo? MAMINKA. Vždycky jí to típnu, aby nemusela platit telefon, proto máme paušál a ptám se, co se děje? No, maminka se ptala, kde jsem? Prý tam od včerejška nikdo nebyl. Je prý někde venku na staveništi, teď mi vysvětlovala kde, že tam staví nové domy a je tam spousta lidí, všichni čekají na autobus a ona se nemůže dostat domů. Je prý tam v posteli, ale nějak špatně položená, všude je tma a nikdo pro ní nejde. Kde jste? říká pořád. Tady myslela mne a moji sestru. Vím, že nemám mamince v tomto stavu odporovat, tak jsem jí jen říkala, ať na někoho zavolá, že jí někdo poradí, že já jí odtud nemohu pomoci. No, chvilku to trvalo, než se dala přesvědčit, že opravdu nic dělat nemohu. Řekla jsem jí, kolik je hodin, ať se snaží usnout. Nakonec jsem si tedy šla lehnout, ale usnout mi nějak nešlo.
Když jsem jí dopoledne zase volala jako vždy, tak spustila na pokračování, kde prý jsme, že nemůže zpátky. Pořád tvrdila, že jsme tam včera byly za ní se sestrou a ona čeká, až pro ni přijdeme, aby mohla zpět domů.
No tak zmatená nebyla od těch první počátků, teď byla v pohodě, veselá, téměř vše si pamatovala, tak nevíme, co se stalo. Ale bez mobilu bych nechtěla, aby byla maminka, je na to volání zvyklá po léta a určitě by jí to neudělalo dobře.
Jsem z toho špatná, sestra taky a je nám maminky líto. Promiňte, musela jsem se vám svěřit, snad mi bude líp. Já vím, maminka má svůj věk, ale to neznamená, že musí trpět, no ne?
Přeji všem hezký den a držte pěsti, aby bylo mamince líp. Zdraví vás všechny Ježurka
Ježurko, vím o čem mluvíš. Moje mamka je také v takovém domově, ale její mírná povaha se nezměnila. Horší je, že se u nich objevil koronavir a navíc mi dneska ráno volali, že v noci upadla a rozbila si hlavu. Odvezli ji do Vinohradské nemocnice, ale zřejmě to nebude nic vážného, možná už zítra pojede zpátky. Jsem jeden velký nerv. Zdravím
Evi, tak to ještě upadla dobře. Když si naše maminka zlomila loni ten krček, začalo to jít z kopce, jak pak dostala třikrát záněty a to 2 x tlustého střeva a jednou močových cest. To musela pořád ležet a už to nerozchodila.
Libuško, také to známe. I manželova maminka byla na oddělení, kde byli klienti s Alzhaimerem. Bohužel tato nemoc člověka mění. Moc bych Vám přála, aby mamince zase bylo lépe.
Růženko, zatím nás ještě poznává a dost si pamatuje, doufám, že aspoň toto vydrží.
Libuško, maminka v té nemoci má svůj svět. Bohužel se s tím nic nenadělá. Přeji Ti, aby zase brzy měla svoji lepší chvilku.
No byla už normální, tak snad to půjde ještě „spravit“.
Musíš to mít hodně těžké. Prostě rozdejchávej, že s tím nic nenaděláš. A soustřeď se na sebe a manžela – však máte svých zdravotních problémů hafo.
https://krehotova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755983
Alenko, to víš, maminku máme jen jednu a i v jejích sto letech nám bude jednou chybět. Jinak jsem ji jako obvykle přečetla tvůj příspěvek na tvém blogu na MF a ani nevíš, jak ti rozumím. Dcera s tím měla pomalu víc práce než když chodila do školy a snacha? Učila stále ručstinu, ale nevím, jak distančně učila výtvarku. Musím se jí zeptat.
Libuško, když to čtu,tak je mně z toho smutno. Moje maminka odešla po zlomeném krčku a péči lékařů, kteří si ji přehazovali jako horký brambor s hlavou v pořádku a když zemřela, řekla nám vrchní sestra ať jsme rádi, že to tak dopadlo. Že ani netušíme, čeho jsme ušetřeni. Měla jsem na ni tehdy hrozný vztek a nevchápala jsem, jak si něco takového vůbec dovolí říct. Dnes vidím, že možná měla pravdu.Laik netuší, ale ona zřejmě takových případů zažila mnoho a věděla co by bylo dál. Nechci ani domyslet, kdybych se ocitla sama s Alzheimerem. Vím, šlo by to kolem, aniž bych tušila co se se mnou děje, ale nechci takový konec. Nevím k čemu je nám prodlužování života, když poslední roky jsou jen samé utrpení a nebo demence. Jaká je to kvalita života? Děti se trápí, když vidí své rodiče v takovém stavu a nemůžou jim nijak pomoct. Sami se sebou mají starosti a ty domovy, já tomu říkám útulky tu patřičnou péči těm nemocným nemůžou poskytnout i kdyby sebevíc chtěly.
Já vím, Jituško, máš pravdu, že ta kvalita našeho života na konci se zdravotními problémy nestojí za nic. Ale mrzí mne, když už byla „dobrá“, proč zase? Jen jsme si se sestrou říkaly, že štěstí, že jsme tak rychle našly domov pro seniory a ještě k tomu s touto chorobou, jinak nevíme, jak by to dopadlo. Asi ne dobře. Už byla sestra na pokraji svých sil.
Tak jsem si pobrečela.Stejné to bylo s mojí mamkou.Byla celý život tak aktivní.Nikdy nevěřila,že někoho může něco bolet.Když pak jen ležela…
Libuško,myslím na Tebe Eva H.
Evičko, ani nevíš, jak v poslední době myslím na tvou maminku, cos mi o ní psala. Naše maminka si zatím na nás všechny pamatuje, jen občas zapomene na jména. No, dnes jsem s ní mluvila a byla zase v pohodě, tak snad bude zase líp.
Je to smutné, ale nic s tím nenaděláš. Život umí být někdy hodně krutý. Ale na druhé straně je o maminku hezky postaráno, slyšíte se každý den a to je moc hezké.
Pravda, taky si nedovedu představit, že by byla maminka bez spojení s námi. Občas jí také zavolá bratr (no je to mužský) a nebo vnoučata. My se sestrou jí voláme fakt min. jednou denně a každá ve stejnou hodinu. Já dopoledne a sestra odpoledne, nebo za ní dojede.
Ježurko, teď je to velký nápor na psychiku, maminka je asi zmatená a myslí si, že se staly věci, které se nestaly. Teď budeš muset vydržet tohle období a prostě být na maminku hodná. Hlavní je, že tě uslyší, nebo občas i uvidí, pokud se vám povede dostat se k ní. Je dobré, že tvá sestra k ní může jezdit častěji… a taky věřím, že je to pro tebe bolavé a že tě to tíží. Chce to sebrat veškerou sílu. Není to lehké, ale nejsi na to sama. Drž se! to platí i pro tvou sestru a nakonec i pro maminku.
Přeju hodně síly. (Dnes pod jménem Eumenidas, bývalá Vendy)
Znala jsem jednu paní, tchýni mé kamarádky která touto nemocí taky trpěla. Byla doma s opatrovnicí , která s ní bydlela (tady se tomu dává přednost před ústavem, ale musíš mít štěstí na správnou osobu). Někdy bylo těžké pořízení, byla dokonce i agresivní , dožadovala se jídla hned po obědě a v noci chtěla jít mermomocí na procházku… atakdále. Hlavní je neodporovat, mají svůj svět a jakákoliv diskuze je rozhodí . Držím palce !