Tak jsem se konečně dočkala. Tři měsíce jsem neviděla vnoučata, striktně jsme dodržovali omezení, hlavně taky proto, že tři ze čtyř vnoučat žijí v Praze a tam to bylo s těmi nakaženými dost zlé. Už se mi hodně stýskalo. Včera jsem konečně viděla vnučku Terezku, která už je po druhé doma a v pořádku, tak s dcerou nás včera přijely navštívit. Vzaly sebou i Wallinku, ta už s taky těšila, bylo to na ní vidět.
Užili jsme si všichni hezké pozdní odpoledne. Já jen doufám, že se brzy uvidíme i s ostatními vnoučaty. Musí to být smutné, když je někdo takhle stále sám.
Jinak si hledím vyřídit ostatní zanedbané lékařské prohlídky, už jsem dostala i pozvánku na gynekologickou prohlídku, tam jdu v pondělí a taky konečně se dočkám zubaře. Ne, že bych se tam až tak těšila, ale je to potřeba. Jeden zub už vůbec neposlouchá a parodontóza už hlásí poplach, zub se viklá až moc, tak budu mít už zase o zoubek méně a kdyby jen o jeden, u toho dalšího se mi půlka ulomila, tak je mám teď vedle sebe jak Pata Patašon. No co nadělám, já vím, jsou horší věci na světě, snad se ještě dokáži i bez těch zoubků najíst. Moje paní doktorka je hodná, ta mi je udělá vždy brzy, laboratoř mají v budově.
Dnes meteorologové vyhrožovali, že bude u nás celý den pršet, ale ne. Teď svítí sluníčko jako o závod, tak uvidíme, co bude o víkendu.
Všem vám přeji hezké dny a krásné setkávání se se svými milými. Zdravím všechny, vaše Ježurka