Výživné pondělí

Včera to byl opravdu perný den. Aspoň pro mne. Jak jsem byla před 14 dny v Kladně v nemocnici s tím mým problémem na kolonoskopii, tak jsem si měla zavolat tak za 10 dní pro výsledek histologie. Vzorky berou vždy a ze všeho i z drobného krvácení z konečníku. Pochopitelně jsem měla obavu, i když všechny histologie byly vždy v pořádku.
Hluboce jsem se nadechla a dopoledne jsem volala svému lékaři, aby mi řekl, jak to dopadlo. Mně samotné by to telefonicky neřekli. Pan doktor říkal, že je vše v pořádku, ale prý si to pro jistotu ještě jednou zkontroluje. Našel si mne v PC a přečetl mi verdikt, že se opravdu nejedná o nádor, ale zánět. Trochu zvýšené CRP tam bylo a podezření na tento problém taky. Ufff, to jsem si zase oddychla. Mám se tam zase za dva měsíce objednat na kontrolní kolono, sice už se „těším“, ale co nadělám. Hlavně, aby bylo vše OK, i když už se krvácení ztratilo a doufám, že už se neobjeví. Léky mám brát ještě víc jak měsíc.
Tak to by byla jedna starost z krku. V podvečer, v 16,30 hod. jsem byla objednána mou neuroložkou do nemocnice do Mostu na obstřik páteře pod CT. Ještě nikdy jsem toto zatím neabsolvovala, tak jsem čekala, co bude. Na výkon přišel pan primář, poučil mne, co se mnou bude provádět a já zalehla pod CT, nebo jak se říká „do tunelu“. Napřed pan doktor dlouho zkoumal asi jak na to, aby mi pak sdělil, že neví, jak to dopadne, protože mám hodně zúžené kanálky, že to možná na poprvé nedá, že mne bude muset píchat dvakrát.
Zkrátím to. Bolest to byla, i když krátká, ale opravdu hustá, jak teď říkají mladí, ale netrvalo to naštěstí dlouho. Je určitě šikovný, dal to na první dobrou. Jak je vidět, tak ty moje dvě vyhřezlé plotýnky nejsou takový problém jako ty zúžené kanálky. Pak mi sestřička zavolala do kabinky snachu, která mi se synem dělala doprovod, aby mne pomohla obléci a pak jsem musela čtvrt hodiny sedět v čekárně a čekat na pana primáře, co mi poví. Když přišel, požádal mne, abych si stoupla. Jak jsem se postavila, točil se se mnou celý svět a pak – žuch – už jsem si sedla naštěstí na židli.
Asi jsem pana primáře trochu vyděsila, protože mi navrhoval, abych si šla lehnout na oddělení. To jsem odmítla, že to dám, v duchu jsem si říkala, že přece nejsem taková posera. Hlavně jsem měla strach z těch našich 63 schodů. Ale protože mám zlatou snachu i syna, tak mi pomohli nahoru, kde se pak o mne postaral manžel. Na WC jsem si v noci opatrně už došla sama.
Teď budu jen zvědavá,jaký bude ten efekt, aby to pomohlo.
No jo, já vím, že bez doktorů bych byla namydlená.
Krásný den vypadá, že bude, tak vám ho všem přeji, abyste si to užili. Vaše Ježurka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *