Dnes ráno jsme se vydali jako vždy ve všední den na nákup do supermarketu. Chodíme hned po ránu hlavně proto, že pak už je téměř nedýchatelno.
Měla jsem na nákupním seznamu napsaných dost zmrazených věcí a koukám, velké mrazáky prázdné. Viděla jsem jednu prodavačku u malých pultových mrazáků, jak tam dává nějaké věci. Šla jsem se tedy zeptat na jednu šikovnou zeleninu, kterou kupuji do polévky. Prý budou přestavovat, tak toho moc nemají, ale paní byla ochotná a zkoušela hledat v krabicích. Nenašla, tak jsem si řekla, že koupím příště.
Jaké bylo moje překvapení, když u pokladny mne paní dohnala a přinesla mi zeleninu, kterou našla, jestli je to ona. Takovou ochotu tak často nevidím, byla jsem tedy mile překvapena a hned se mi zdálo to ráno krásnější. Pak mi ještě paní pokladní dala další dobrou radu, tak bylo dobře.
Už jsem častokrát psala, že každé dopoledne v téměř pravidelný čas volám mamince. Dnes jsem se po jejím telefonátu rozplakala, ale radostí. Přišel jí kontrolovat pan primář a představte si, že ona ještě neměla vytažené stehy po operaci, na které byla asi před třemi týdny. No, to jsem tedy čuměla. Pak se pan primář ptal, jak to jde (minulý týden tam nebyl), maminka tedy řekla nic moc, že ví, že to tam neléčí, ale má stále bolesti břicha a špatné vyprazdňování. Na to jí řekl, že je to tím, že se nepohybuje.
Maminka řekla, že se opravdu snaží a na to konto mu předvedla, jak se šikovně umí posadit. Pan primář koukal, řekl, že tohle tedy nečekal. Tak maminka ukázala ještě, že se umí i otočit na jednu i druhou stranu na bok a to docela svižně. To už panu primáři fakt spadla brada a chválil zase.
Byl to totiž ten pan primář, který řekl sestře asi před 14 dny, ať se smíří s tím, že maminka už nikdy nebude chodit, co bychom v jejich téměř sto letech chtěli. Tak, to jsem byla ráda, že viděl, že maminka je šikovná, že má silnou vůli a kdyby se jí věnovali jak mají, tedy poslali jí tam rehabilitační sestru, tak už třeba mohla chodit. Stačí krátkou vzdálenost, aby si mohla dojít na WC, to by si ji už pak sestra mohla vzít domů. Teď tedy doufám, že už ji brzy přeloží na sice placenou LDN, ale tam by s ní cvičili třikrát týdně a ne jednou za deset dní. Zatím tam není místo, ale snad se dočkáme.
Maminka při každé návštěvě sestry a jejího syna s nimi chodí. Sice zatím s chodítkem, ale chodí a nemá s tím problém. To panu primáři neprozradila, aby se na ni s tou rehabilitací nevykašlali.
Dnes jsem tedy zase po delší době měla radost a byla jsem ráda, že ani pan primář nemusí mít vždycky pravdu. Aspoň že jí vyndali konečně ty stehy, to je tedy něco.
Přeji všem krán¨sný den. Vaše Ježurka