Teď bych ráda pokračovala tím, jak to v tak velkém kolektivu u nás na pokoji v nemocnici fungovalo, jak jsme si rozuměli všichni dohromady. Mám tady krátkou charakteristiku jednotlivých pacientek, samozřejmě fotky ani jména nedávám.
Na pokoj jsem přišla v pátek večer kolem půl osmé. Jak jsem již psala, bylo tam šest lůžek a jen to moje bylo volné. Byla jsem tedy poslední – šestá do plného obsazení.
I.
Měla jsem prostřední postel na pravé straně. Vedle mne po mé levici ležela paní Jana S., která spala jako Šípková Růženka. V noci prý dost naříkala, ale už za mne ne, jen spala, špatně chodila, nic nechtěla jíst a často zvracela. Paní Jana tam byla celou dobu, co jsem tam byla i já, jen jednou jí někdo volal, neměla žádnou návštěvu a jako jediná si s námi nepovídala. Asi také proto, že špatně slyšela. Neměla sebou vůbec nic, nemocniční noční košili a šlapky na nohy, ani toaletní papír, ani ručník. Sestřičky ji koupaly samy. Slyšela jsem, jak jí paní doktorka říkala, že má něco na plicích, že jí tam budou odtud brát vzorek. V pátek, když jsem já šla domů, byla přeložena na plicní oddělení. Ona sama prý to neslyšela. Smutný případ. Když už ji odvezli, tak za ní přišla návštěva. Nějaká starší paní, asi kamarádka.
II.
Po mé pravé ruce byla milá paní Evička, které je 67 let, domluvily jsme se, že je také z Litvínova a bydlí nedaleko. Moc sympatická paní, která to také neměla lehké. Byla na CT plic a tam jí přišli lékaři na to, že má nádor na ledvině. Naštěstí měla tu druhou v pořádku. Když šla ve středu na kontrolu po operaci, zjistili jí, že má rozházené hodnoty cukrovky, tak ji okamžitě nechali v nemocnici na interně. Má báječnou rodinu, chodily za ní obě dcery, dokonce i malé vnučky a všichni byli milí, včetně jejího manžela, který tam také byl denně jako ten můj. Dokonce jsme se často bavili všichni společně. Paní Eva odcházela v pondělí, slíbily jsme si, že se navštívíme a předaly si čísla mobilu. Už jsme si dvakrát volaly.
III.
Naproti paní Evě u okna ležela mladá žena ve věku 42 let, jmenuje se Jana. Přivezli ji také v pátek, ale už odpoledne. Bydlí v Krkonoších, blízko Jilemnice a do Mostu přijela s rodinou na mistrovství republiky v šachu, kde soutěžil její nejmladší osmiletý syn. Ještě má dva starší, jednomu je 20 a druhému 18. Kluci prý chtěli sestřičku, ale mají zase kluka. Drželi jsme malému všechny palce, ale nevyšlo to, jak by chtěl. Paní Jana přišla s bolestmi na prsou. Vyšetřováním vyloučili srdíčko i plíce, byla tedy i na CT páteře a tam byla příčina. Paní se to moc nelíbilo a pořád si stěžovala. V pondělí byla propuštěna domů a tam si hned vyjednala další vyšetření. Popřáli jsme jí všichni hodně zdraví. Jednou, když bylo venku krásně, jsem s ní byla dole na kávě z automatu. Ale tomu bych snad ani káva neříkala. Ale povídaly jsme si pěkně.
IV.
Přímo naproti mně ležela taky paní z Litvínova. Je jí 65 let a poznala jsem, že jsem ji párkrát už potkala. Paní má dva syny a v nemocnici jí otekla hodně jedna noha a bolela. Byla na vyšetření ultrazvukem a byla jí zjištěna trombóza. Pak jsme si ještě povídaly a já zjistila, že je to jmenovkyně, jmenuje se taky Libuše a pochází z Moravy jako já. Když odcházela v pondělí domů, tak mi dala své čísl telefonu, abych jí pak zavolala, jak to se mnou dopadlo a na co vlastně lékaři přišli. Už jsme si v pondělí volaly a říkala, že má nohu dole celou modrou a není jí dobře. Domů šla také v pondělí.
V.
Na poslední posteli naproti u dveří ležela, ale více také spala a naříkala paní Květa, které bude 69 let. Až další den jsem se dozvěděla, že je už deset let úplně slepá. Až jí povolily bolesti, tak začala povídat, byla docela vtipná, jeden večer z neděle na pondělí nás všechny bavila. Žije sama v bytě, a co všechno sama dokáže, to tedy smekám. V každé situaci si ví rady a to ještě jezdí třikrát týdně na dialýzu. Má tři děti, ale byl tam za ní jen její mladší syn, dcera a další syn bydlí mimo Most. Měla sebou takové mini rádio, poslouchala jen písničky na přání a někdy si u toho i zpívala. Ve středu měla jít paní Květa na fibroskopii a přijela zpět. Nemohli jí vyšetření provést, protože neměla v pořádku výsledky krve. Prý prodělala infarkt, odvezli ji do Ústí. Když ji odváželi, tak mne prosila, abych si zapsala její číslo telefonu a dala své, že by chtěla vědět, co bude dál se mnou a že by mi pak řekla zase o sobě. Napsala jsem jí číslo na papírek, prý ji ho tam dcera v Ústí vloží. Nechápu, jak to dokáže, ale ve čtvrtek mi volala, že je zpět v nemocnici, leží na JIPce, dělali jí menší zákrok v břiše. Jak ona hledá jména na mobilu, to by mne opravdu zajímalo. Určitě se ještě ozve.
Tak to byly krátké charakteristiky těch spolu pacientek, které tam byly, když jsem přišla já. Bylo mi s nimi fakt dobře. Ta moje sousedka vedle v posteli Evička mi nabízela pomoc při každé příležitosti, až jsem mohla, tak jsem to vracela těm ostatním, co přišli později a něco potřebovali. Musíme si přece pomáhat, tak jsme to tam vnímali všichni.
Na závěr o pacientech na pokoji jedna perlička. Ve středu večer přišla paní, která byla také z Litvínova, ale prý jen na pozorování. Také šla druhý den dopoledne domů. Ale i za tu chvíli jsem se s ní stihla domluvit, že když budu potřebovat umýt okna a pověsit záclony, tak se na ni mohu obrátit. Pracuje u jedné úklidové firmy, a buďto to zvládne sama, nebo mi to domluví. Super, ne? Kontakty na sebe máme, takže spokojenost. Paní Vlasta nás prý také zná z autobusu.