Pokud jezdíte denně téměř ve stejný čas prostředkem MHD, potkáváte často ty samé lidičky. Brzy vám přijde přímo neslušné se s některými z nich nepozdravit, nebo se na ně neusmát. A tak se zdravíme i s řidiči autobusů, ti si taky pamatují.
Když si to tak promítnu, tak jsme si dokázali i touto cestou najít přinejmenším příjemné společníky i na tu krátkou cestu, nebo príma popovídání si v době, než nám jede autobus.
Jezdí třeba jedna paní tak o generaci mladší a ta už ráno po osmé nejdéle kolem půl deváté jezdí domů z práce. Tak ofouklá nejsem, abych se zeptala kde pracuje, ale říká, že nastupuje velmi brzy. Už zdálky nás teď zdraví.
O jednu zastávku dřív nastupuje paní, která strašně špatně chodí. Dali jsme se do řeči a dozvěděli jsme se, že čeká na operaci kolen. Už dlouho a bojí se zeptat. Zprvu to bylo jen povídání o tomto problému, nedávno nám povídala o zvláštním soužití s manželem, který ani neví, že je na tuto operaci objednána. To sice nechápu, ale respektuji.
Na lavičce u zastávky MHD sedávala často jedna manželská dvojice, o něco málo starší než my, vždy chvíli poseděli a pak šli dál pěšky. Nečekali na autobus, jen odpočívali. Když jsme pak viděli chodit paní samotnou a jednou si takhle přisedla vedle, tak jsme se my dvě ženy daly do povídání. Manžela klepla mrtvička, nemůže už moc chodit, tak je jen doma a paní chodí nakupovat sama. Dozvěděla jsem se, že je o deset let starší než já a sama si doma vaří i uklízí, to je opravdu dobrá.
Autobusem většinou na „čtyřce“ za řidičem sedává paní, která jezdí taky denně. Někdy vystupuje ve městě jako my, jindy jede dál. Jednou jsme se takhle jen my dvě potkaly odpoledne, když jsem jela ještě jednou do města sama si něco koupit. Usmály jsme se na sebe a paní povídala, že jezdí denně za sestrou a odpoledne jede zase domů. Je prý sama a sestra taky (a zřejmě potřebuje její pomoc), tak co by dělala sama doma. Jsme vrstevnice, ale paní je o něco napřed. Už má pravnučku.
To nemluvím o tom, kolik známých potkáváme ve městě, je-li hezky. My ale chodíme hned po ránu, tak to ještě nebývá tak moc lidí venku. Také v obchodech, kam chodíme, se známe s prodavačkami, protože už chodíme roky jen spolu a zas to naše město není tak velké. Jak jde jeden po ránu sám nakupovat, už se všichni ptají, co je s tím druhým.
Inu, je to tak, je to příjemné zpestření všedních dní. Pravda je, když dlouho někoho nepotkáme, že už větříme, jestli není něco špatně.
Co nám ale stále hlava nebere je, že nás zdraví oba dva vždy jeden pán a my pořád nevíme, odkud ho známe, nebo jestli si nás nespletl. Nepřišli jsme na to a už je to opravdu dost dlouho. Co nás mate je to, že jezdí s vozem pohřební služby. Dnes jsme ho viděli, jak šel z radnice v černé obleku a opět nás nezapomněl pozdravit. Tak nevím, ale dokud se vídáme na ulici, tak je to ještě dobré, ne?