Já vím, ono se to řekne – hlavu vzhůru – většinou v době, když se nám stane něco nepříjemného, něco, co nás bolí. Ale je to tak, život jde dál.
Toto se doslova netýká mne, ale rodiny mého bratra. Bydlí v domku, kde má svůj malý byteček i moje maminka, už jsem o jejich zvířátcích psala víckrát. Oni si tam vždy žili v takové symbióze s těmi zvířátky. Na koženém gauči už dlouho nesedávali, pouze na křeslech. Tam spávali jejich psi. A že to nejsou mrňata, ale švýcarský salašnický pes je opravdu velký a višchni kolem se jich báli. Ale jak bylo venku zima, nebo pršelo, byli vždycky uvnitř včetně koček.
Měli původně bernského salašnického, který je těm druhým hodně podobný, ale byl víc chlupatý. Toho jsem měla velmi ráda, říkali jsme mu Eliska, byla to fenka. Když se do domku bratr před patnácti lety nastěhoval, jednou jsme tam hlídali pejska i syna mé snachy. Tenkrát nám Eliska a utekla zahradou, která nebyla ještě celá oplocená, ven. Dohonil jí tenkrát synovec, ale pak jsem ji aspoň dvě hodiny hlídala, protože jsem měla strach, že ji klepne, jak dýchala.
Nakonec stejně umřela, ale později, až porodila mladé a až je dali prodali. Tak si jeli na Slovensko pro toho švýcarského salašnického. Taky to byla holka a taky měla malé, celkem šest jich bylo. Chtěli si nechat k ní ještě jednu fenku, ale pejska neudali, tak měli celkem tři. Orlanka – psí mamina a Bery a Bjutka (píši to foneticky, přesně to neumím). Psů se všichni báli, dokonce tam odmítla pošťačka nosit mamince i důchod. Tak si dodnes jezdí pro něj na poštu.
Orlanka – tedy máma těch dvou umřela u nich doma, je to asi tak dva roky. Bratr se švagrovou byli u ní až do konce. Beryl je výstavní pes, jezdili s tím dřív hodně na výstavy, kde sbíral psí medaile. A Bjutka? Ta měla brzy problémy s klouby. Denně jí vařili nožičky, aby jí dodávali kolagen, přidávali léky. Později trochu hůř chodila, vstávala, ale ještě to šlo do doby, než jí veterinář našel bouli. Prý je to ošklivé. V listopadu s ní byli zase u doktora a ten jim řekl, že už to nemá cenu, že to jde ke konci a chtěl dát Bjutce injekci. Nechtěli a vzali si ji domů. Starali se o ni, jak to jen šlo, ale v poslední době už ani nevstávala, aby se šla vyvenčit, nosili jí v dece na zahradu, když bylo hezky.
Tuto fotku nemocné fenky jsem pořídila minulý měsíc, když jsem byla u maminky.
Včera ráno kolem čtvrté hodiny prý začala naříkat. Bratr i švagrová spí v patře, šli tedy dolů a švagrová tam s ní už zůstala, ležela vedle ní. Bjutka prý už vůbec nežrala, nepila, nešla se ani vyvenčit, prostě trpěla. Švagrová včera zůstala doma, seděla u ní, povídala si s ní, hladila jí tlapičku, protože jinde to už nešlo. Byla samý bolák. A kdo tam s nimi ještě byl? Kočička Mourinka, která ji opečovávala i předtím. Prý ji olizovala a seděla vedle. Zato jiná kočička, ta strakatá Mia, ta jak Bjutku uviděla, tak utekla ven a nevrátila se. Beryl prý byl smutný, ani se nezajímal o piškotek, když mu ho maminka jako každý den přinesla. Švagrová pak musela zavolat veterináře, který musel tomu trápení už opravdu udělat konec.
Chudák švagrová – byl to víceméně její pes – plakala celý den, loučila se s ní ještě potom, tiskla se k ní a něco ji špitala na rozloučenou. Je to opravdu hodně smutné a i mne to dostalo. Zbyl jim tedy už jen jeden pes ze tří. Je mu devět let, tak mu budeme držet palečky, aby aspoň ten vydržel déle. Říká se, že ti šlechtění psi tolik nevydrží jako běžný voříšek, no něco na tom bude.
Ale hlavu vzhůru musí dát nejen bratr, švagrová i moje maminka, ale také kočičky a ten poslední pejsek. Odcházeji nejen zvířátka, ale i lidé.
Omlouvám se za tento smutný článek, ale je to teprve včerejší zážitek.