Včera jsem psala o tom, jak jsme v sobotu přáli oslavenkyni. Já už tam šla s bolestí zubu, ale s analgetiky jsem to v pohodě zvládla. Horší to bylo v noci ze soboty na neděli. To mne vzbudila taková bolest, že jsem musela vstát a jít si vzít prášek, abych netloukla hlavou o zeď. Bohužel ta bolest byla od toho zubu, jak jsem ho nedávno chtěla zachránit. Byla jsem u zubařky ani ne před měsícem a teď jsem litovala, že jsem si ho nenechala vytrhnout hned.
Včera ráno jsem vstávala a měla jsem levou stranu celou nateklou, že jsem téměř neviděla na oko. Bolest byla stále, ale analgetika to jistila. Pohotovost prý tu nikde není, mi všichni říkali, tak jsem to musela vydržet.
Hned dnes ráno jsem se vydala k naší paní zubařce. Chvíli jsem si počkala, ale pak jsem dostala injekci a já, která se nikdy zubaře nebojím jsem se bála, že to nebude dost umrtvené, když to tak bolí. No, pravda je, že jsem to trhání cítila a trošku jsem se v tom křesle sunula nahoru při trhání, ale paní doktorka je fakt šikovná. Na to, že to byl tolikrát spravovaný zub a špičák, tak ho vytrhla na podruhé. Odcházela jsem od ní v 9,30 hod. a ve 12,30 hod. jsem měla jet na pohřeb bývalé kolegyni.
Při vzpomínání na ni jsem si našla i nějaké fotky z práce.
Ta paní, co sedí, je ta kolegyně, která zemřela. Já jsem ta, co se jí drží. To jsme tenkrát nosily v práci ještě pracovní pláště, které jsme si ovšem musely kupovat. Ta další je kolegyně, která tam byla jen jako záskok. To je už určitě tak 40 let.
To je naše „mladší“ trojka. Říkaly nám „TŘI GRÁCIE“. To jsme byly na nějaké schůzi, které se tenkrát konaly dost často. Zleva zase já, vedle kolegyně Silva a Alena.
A ještě jednou my tři, tenkrát jsme připravovaly nějaké pohoštění asi na oslavu některé z nás, já se na to vymódila i zástěrou.
A tady jsme v celé parádě, naše oddělení. Zleva – náš vedoucí (můj první), dále kolegyně Alena, se kterou jsem dnes byla na tom pohřbu, pak je to ta zemřelá Věra, vedle stojím zase já , vzadu vykukuje kolegyně z jednoho našeho oddělení a na konci je nejmladší Silva.
Je pravda, že paní Věrce bylo loni v květnu 90 let, ale byla to vitální a stále pozitivně naladěná žena. Už jí ale život prý moc nebavil, manžel ji už dávno zemřel a ona chtěla za ním. Domluvily jsme se s jednou kolegyní, že na pohřeb pojedeme spolu, oni mne s jejím manželem vzali autem, není to od nás daleko.
Paní Věrka byla hodná, vždy ochotná pomoci a měli jsme ji všichni moc rádi. Vím, měla svůj věk, ale bylo jí škoda. Měla také skvěle vychované děti, kteří ji pomáhali hlavně v posledních letech, když byla sama a už jí to tak nešlo. Trápily jí nohy, špatně chodila, tak už moc nevycházela ven.
Rozloučili jsme se tedy s paní Věrkou, během obřadu mi hlavou prošel celý společně strávený čas v práci a to, jak mi hodně pomáhala, když jsem něco potřebovala. Celkem často jsme si telefonovaly, občas jsme ji i navštívily, my tři. Čest její památce!