Nevím, proč mne napadlo zrovna toto přirovnání, ale celé pondělí a ještě úterý dopoledne jsem se cítila tak, jak kdyby mne ten pešek mlátil ostošest. A to přitom trpěli mí miláčkové.
V pondělí ráno jela maminka do nemocnice, kde jí měli měnit kardiostimulátor. Už po třetí a tak z toho měla strach. No, abych se přiznala, já také trochu, i když jsem si stále opakovala, že to maminka zvládne, ale v jejích letech už může být leccos špatně.
Domluvily jsme se spolu tak, že mne prozvoní, když s ní budu moci mluvit, abych se informovala co a jak. Celé pondělí se neozvala a já nevěděla, jestli jí budou ten zákrok dělat hned v pondělí, nebo až v úterý, tak jsem si řekla, že musím vydržet.
V pondělí neměl zrovna svůj den ani můj manžel, který opět naříkal, že asi ani nedojde domů, jak ho bolela noha. Nejen to „jeho“ koleno, ale také ta nekonečná bradavice, která je tak paličatá, že se drží jako klíště. Už 6 x byl manžel na vypalování tekutým dusíkem, vždy po týdnu, předtím si to mazal nějakými kapkami tři a půl měsíce a stále tam ta potvůrka je. Sedět doma ale nechce, to by prý už byl jeho konec. Tak zase za týden uvidíme, co na to řeknou na kožním.
Já také cítila tu změnu počasí, i když mi ty rehabilitace dělají moc dobře, tak to neberu vůbec tragicky, jsme zvyklá.
Horší bylo, že měli trápení s bolestí i o generaci mladší. Moje dcera byla trhat zub, který byl asi také hodně urputný a držel tak, že si na něj paní doktorka musela vystřídat asi prý tak sedm nástrojů, než ho „vyrvala“. Ale to mělo za následek celý týden bolestí, až musela dcera znovu zavolat paní zubařce, posléze ji navštívit a teď čekáme, že po dalším ošetření už bude mít klid.
Snacha byla shodou okolností také v pondělí objednána u své PL, a když jí začala líčit, jaké má zdravotní problémy, tak prý to měla hlásit dřív, že by si na ni nechala víc času. No, taky přístup zvláště v době, když máte bolesti a bojíte se, co to bude za verdikt. Bylo mi snachy líto, protože ji to dost mrzelo. Uvidíme také později.
V noci z pondělka na úterý jsem toho moc nenaspala, jednak jsem musela stále myslet na maminku a pak asi bylo něco jinak mezi nebem a zemí, protože manžel sebou taky házel na posteli.
V úterý odpoledne se maminka konečně ozvala! To byla rána, jak mi spadl kámen ze srdce! Sice jí tu výměnu dělali déle, než obvykle, ale maminka se držela a taky mi pak říkala, že na ni byli lékaři ve FN v Plzni – na kardio hodní. Brali ji jako každého jiného pacienta, ne jako starou babku, na které už moc nezáleží. Dokonce prý jí paní doktorka při kontrole na pokoji říkala, že si se bála toho, jak s ní bude mluvit, že jí tak stará paní asi ani nebude rozumět, o čem povídá a pak se divila a maminka dostala pochvalu. No, hlava jí zatím opravdu funguje dobře.
Dnes jde tedy maminka domů, snad už bude chvíli zase klid a ten pešek nebude mlátit okolo, i když se na něj nikdo nedívá.
Proto se omlouvám, že jsem ty dva dny nic moc nechodila na vaše blogy a ani tady jsem nic nepsala. Bylo to nad moje síly a neměla jsem do ničeho chuť.
Přeji tedy krásný den, i když jsme se ráno probudili do zasněžené krajiny, ale teď už tam zase svítí sluníčko, i když na jaro to zatím stále ještě moc nevypadá.