Minulý týden jsem zase potkala Aničku. Známe se už řadu let z práce, pracovala v závodě, kde i já a často chodívala k nám do kanceláře pracovně a často i povídala….
Když jsem ji poznala, byla vdaná, měla krásné dvě děti, syna a dceru a hezkého muže. Po čase si však našel muž jinou a ona to opravdu dost těžce nesla. Pokud vím, tak jeho fotku nosila v peněžence i dlouho po rozvodu.
Nechtěla zůstat sama, děti už byly dospělé, tak odpověděla na jeden inzerát. Seznámila se s mužem, se kterým se začali scházet a pak se i vzali. Dokonce nám jednou vyprávěla, jaký krásný sex si s ním užívá, docela detaily, až jsme se divili, ale byla moc spokojená a zamilovaná. Nevím už přesně, jak dlouho byli spolu, než se dozvěděla úplnou náhodou, že ten její skvělý manžel (asi hlavně v posteli) měl ještě víc žen, se kterými se přes inzeráty nejen scházel, ale se kterými i spal.
Anička byla opět na dně. Zklamaná a smutná. Měla jednu takovou věrnou kamarádku, kterou jsem také znala a té se se vším svěřovala. Kamarádka byla v té době sama a taky si namluvila jiného muže, ale hodnějšího, se kterým se také vzali. Navštěvovali se všichni do doby, než se Anička opět rozvedla.
Mezitím se stalo něco hodně smutného. Zemřel její syn, kterému bylo kolem čtyřiceti let, to byla další rána pro Aničku. Myslím, že toto úmrtí je trochu sblížilo s jejím prvním manželem, ale zůstali jen dobrými kamarády. Bydleli dokonce nedaleko od sebe, on pak zůstal taky sám, tak mu Anička pomáhala, když byl smrtelně nemocen.
Aby toho nebylo málo, tak těžce onemocněla i ta její věrná kamarádka. Nejen onemocněla, ale brzy i zemřela. Ale než odešla úplně, měla poslední přání. Požádala Aničku, aby až umře, si vzala jejího manžela, že by mu bylo těžko samotnému, že jí věří a že by jim spolu bylo určitě dobře.
Bylo to těžké poslední přání, věděli o tom oba, jak ten manžel té kamarádky, tak i Anička. Ona ho moc nechtěla, ale začali se scházet a nakonec se tedy vzali. Žili spolu klidně, v pohodě, v tom věku už asi o nějaké velké lásce řeč nebyla, ale už v tom životě toho zažili dost nepěkného, ne?
Když jsem potkala Aničku před tímto posledním setkáním, tak jezdila za manželem do LDN, kde ležel a měl to „už za pár“. Nakonec taky umřel a Anička už zůstala nadobro sama.
Teď, když jsme spolu povídaly, tak mi zase líčila, jaké zdravotní problémy má ona, i když vypadá na svůj (i náš) věk dobře, ale také si stěžovala na oční lékařku, kde byla loni se zánětem v oku. Ona jí předepsala nějakou mast, kterou si musela za drahé peníze koupit, později se dozvěděla, že se už nevyrábí, ale na kontrolu ji objednala až za rok. To je tedy taky síla. Anička nikdy moc neodporovala, tak se léčí, jak se dá a já jí držím palečky. Už si toho špatného v životě prožila dost, tak snad ji aspoň bude ještě sloužit to zdravíčko.
To bylo tedy dnes hodně smutné povídání o životě. Vše bylo podle toho, jak se to opravdu stalo.