Dnes máme čtvrtek a já, která píši téměř denně, jsem se tady objevila naposledy v neděli. To je na mne dost velká pauza, že? Pravda je, že v pondělí jsem si dala od psaní volno a v úterý ráno jsme se většinou všichni probudili do další zimy. Věřím, že to bylo pro všechny překvapení a určitě jsem nebyla ráno sama, která vytáhla foťák a dala se do focení. Sněhu mraky a ležel i na silnici, pak přišel déšť, ale jaký! Jen mne mrzí, že jsem po příchodu domů nevyfotila i sama sebe. Tak, jak jsme zmokli my cestou z nákupu, tak tak jsem ještě v životě mokrá nebyla. Pravda je, že jsme si nevzali deštník, ale když my vycházeli, tak jen spadla sem tam kapka.
No, abych se vrátila k tomu, proč jsem tady tento týden ještě nebyla. Tohle všechno včetně těch fotek, které vložím dnes, jsem vám chtěla povědět a ukázat už v úterý. Jenomže jak jsem zapnula počítač, tak jsem měla jen černou obrazovku. Koukat na ni jsem mohla jen ve stoje, v předklonu, oči nalepené až na ni a ještě to bylo vidět jen hodně špatně. Stačila jsem napsat našemu dvornímu ajťákovi email, co se stalo.
Napřed vám ale také musím ukázat ty fotky z úterka a středy, když už jsem je nafotila, no ne?
To opravdu nevypadá na počasí před Velikonocemi, že? Teď už věřím, že je možné všechno.
To je pohled z okna na druhé straně
a tady je kontrast. Na okně kvetou orchideje a za oknem je konec jarní iluze.
A v úterý odpoledne pak začalo pršet a pokračovalo to i ve středu ráno, jak jsem psala.
No a taky je nadílka další den, tedy včera, to byly kroupy, to byly rány!
No a já nemohla nic. Vnuk mi v úterý nabídl řešení. Dcera jela ve středu do Litvínova, on měl do večera školu, tak jí odpojil svůj monitor, ona mi ho přivezla prý zatím, abych mohla na PC a já vnukovi poslala ten můj, aby prozkoumal, co s tím je. V sobotu přijedou prý všichni na návštěvu, tak to dořešíme, jestli to opraví nebo koupí nový.
Jenže – aby to nebylo jen tak, tak jsem volala syna, aby mi to přišel zapojit. To jsem ale netušila, že to bude tak jednoduché, zkoušela jsem to napřed sama, pak s manželem, pak oba dva, prostě ten kabel do určené zdířky, kam měl tutově pasovat, nešel. Přišel syn a zkoušel to i on a fakt to tam nešlo. Tak byl další den v tahu. Dnes mi volala dcera i s vnukem, jak jsme včera dopadli se zapojením. MUSÍ to pasovat, koncovky prý jsou všechny stejné, ale opravdu jsme to tam nemohli zasunout. Jen tu jednu levou stranu, ale PROČ? Mělo by to pasovat a nám to nejde? Už jsem si monitor položila a zkoumala, počítala zdířky a čudlíky, vše souhlasilo, ale … No právě to ale. Už prve jsem říkala manželovi, že ten jeden čudlík z těch mnoha se mi jeví nakřivo. Prý nic s tím nedělej, ať ho neulomíš! No, nedalo mi to a vzala jsem si šroubovák, srovnala to tak, jak jsem myslela a vida! Píši, vidím, vnukovi jsme se hned omluvili, že jsme mu nevěřili. Zrovna jsem chtěla volat snaše, aby to vyřídila doma, že už funguji, když ona ještě mezitím volala mému vnukovi od nich, aby se na to přišel podívat. Zkrátka – MAZEC JAK SE PATŘÍ!
Jsem ráda, že nakonec vše dobře dopadlo a já se mohu ohlásit, že jsem zase zde. Jen mějte trpělivost, mám dluh, musím se podívat na vaše blogy a taky všem poslat přáníčko k velikonočním svátkům.
Ještě se chci na moment vrátit k tomu počasí. Ráno byla zase chumelenice, ale když jsem ještě potřebovala pro pár maličkostí zajet do města po obědě, věřte nebo ne, byla větší zima, než ráno. K té chumelenici se přidal i studený vítr a na teploměru jsme měli pouhé 2 stupně! A přitom jsme měli takovou radost, že už je jaro, že?
Tak nezoufejte a hlavně si dávejte pozor na zdraví! Sama podle sebe vím, že to teď hůře funguje, ale určitě bude zase brzy líp! Všechny vás zdravím a jsem ráda, že jsem opět on-line. Vaše Ježurka