Nedávno obíhal email o tom, zda se máme nebo nemáme těšit na důchod. Ve většině případů se tam odborníci přes vztahy a psychiku vyjadřovali v tom směru, že to nestojí za nic.
Prý čím déle jsou manželé spolu, tím víc si dělají naschvály a pak se hádají. Že jsou jako hrdličky i po mnoha společných letech? Prý leda tak každá na jiném bidýlku. Po tolika letech si prý už ani nemají co říct, tak když se zrovna nehádají, mlčí.
Po letech taky vlastnost nebo zvyk časem naroste tak, že nás už začne rozčilovat.
Tak jako všechno není černé nebo bílé, tak musíte brát s rezervou i toto povídání. Já vím, že jsou tací i tací, ale také je třeba něco pro to udělat.
Těžko si zvyká určitě jeden na druhého, zvláště potom, když už pomine ta první zamilovanost. Někdy mezi manžele vstoupí nějaké neštěstí, které pak neunesou a rozvádí se dřív, než spolu zestárnou. Nebo se manželé vezmou už ve zralém věku (jako třeba my), každý má určité zkušenosti a pak než se tyto zájmy a zvyky skloubí v nějaký rozumný kompromis, tak to taky dá zabrat. Ve zralém věku? Ale kdy to je?
Já jsem v důchodu už 17 let, manžel šel o čtyři roky dřív než já, bylo to bez problémů. Oba jsme chodili na obědy v závodě, manžel mi nakoupil, co jsem si řekla, než jsem přišla z práce, jezdívali jsme tenkrát často na výlety, na dovolené, hodně jsme toho viděli. Podotýkám, že jsme nikdy neměli auto. Jsme spolu letos už 33 let a nestěžujeme si. Tedy občas si postěžujeme na to naše zhoršující se zdraví, ale kolik starších seniorů je úplně fit? Manžel se mi doma snaží pomáhat se vším, všechno děláme spolu, ale taky máme každý své koníčky a volný čas. Já sedím u PC, manžel u televize nebo luští osmisměrky, ale víme o sobě a nemáme k sobě daleko. Jen vedle do místnosti.
Není to tak zlé, chce to jen trošku tolerance. Taky mi trvalo, než jsem se naučila neopravovat pořád manžela, ať to udělá tak a ne tak, až mi maminka jednou řekla, abych ho nechala, ať si to dělá, jak chce. Jasně, pokud nejde o něco zásadního. Máme jeden druhého, každý musíme něco slevit, tolerance je opravdu hodně důležitá. Máme také skvělé děti a vnoučata a to nám také hodně pomáhá.
Nakonec jen říkám, nebojte se důchodu, ale také do něj zbytečně brzy nepospíchejte. Já do práce chodila ráda a tak jsem se tam i těšila. Vše má ale svoje pro a proti, je jen na nás, jak to uchopíme, jestli za ten správný konec.
Moc vám všem přeji jen to dobré. Vaše Ježurka