Dva dny ve čtyřech – 2. část

Včera jsme se podívali po Františkových Lázních. Jen chci dodat, že jsme se byli pozdravit i s majitelkou hotelu, kam jsme vždy jezdili a měli u ní pokaždé nějakou slevu. Dozvěděli jsme se, že bohužel letos končí. Dostali výpověď z nájmu a je to škoda. Ale paní byla ráda, že nás vidí, okamžitě nám dala svoji vizitku se soukromým mobilem, kdybychom někdy potřebovali ve FL ubytování za rozumnou cenu, že nějaké kontakty má. Milé, opravdu. Škoda, měli stále nabito a vyhověli vždy a maximálně jak to šlo.
Také jsme byli na večeři v restauraci, kam jsme vždy chodívali a i tam jsou změny. Starší paní, se kterou jsme si vždy krásně popovídali a udělala nám oběd i na přání, ta už tam nebude. Vím, že byla důchodkyně, ale vypomáhala mladým. V pondělí nám její zeť řekl, že už tam opravdu nebude, protože tím, jak „upravili“ naši moudří zákon o léčení v lázních, tak jezdí méně lidí a tudíž už výpomoc matky nepotřebují. A je to. Aspoň nám to nemusí být tak líto, když už tam nepojedeme.
V úterý ráno jsme museli někam na snídani, protože toto byl jen penzion a nikde okolo se nic podobného nenabízelo. Jeli jsme tedy do Chebu do supermarketu, kde byla restaurace s nabídkou snídaní. Byli fakt dobře zásobeni, tak jsme se posilnili a vydali na cestu do dalších lázní, do Karlových Varů. Je to při cestě a uvidíme toho víc. My s manželem jsme v KV nebyli už delší dobu, tak jsme byli rádi.
Jen jsme kousek popošli od autobusového nádraží, kde jsme parkovali a viděla jsem něco nového. Socha našeho prvního prezidenta se mi moc líbí.
Pak se mi líbilo, jak je mezi těmi domy vidět krásná příroda v okolí KV, kopce, lesy.
A o kus dál krásné vždy aktualizované květinové datum. Syn se snachou chtěli vyfotit synovo chytrým mobilem, tak jsem šla do toho. Nevím, jak jsem to dokázala, měli prý tam dvě fotky normální, což by odpovídalo, protože jsem mačkala dvakrát. Ale jak se mi povedlo dalších osm fotek, na kterých byl chodník a postupně jejich nohy, to opravdu netuším. Usmívající se
Tento monument tam dřív také nestál, je to docela výška.
A nezbytné drožky. Těch tam ale bylo, zájem nic moc a bylo mi líto hlavně těch koníčků. Musí to být pro ně nuda a trápení, no ne?
A zase jsme popošli a jsme u známého THERMALU. Když se tam nekoná festival, tak si myslím, že se tam musí nudit.
Už jsme na mostě. Kačky tam byly vždy, ale tentokrát mne zaujalo to množství ryb a že to nebyli žádní mrňousové, ale pořádní mackové, kteří byli krásně vidět.
Když jsme šli parkem na hlavní kolonádu, tak mne zaujal strom. To byla šíře kmenu, nevím jestli bychom ho my čtyři obejmuli, ale žádnou ceduli tam neměl, to jsem se divila.
Už jsme u prvního pramene, ale chyba, zapomněla jsem, který to byl. Dole ale seděla jedna madam, která ho asi střežila.
Jasný, to už jsou krásně opravené domy, které lemují kolonádu z druhé strany. Moc hezké.
Co mi tedy hooodně vadilo, byly všude ty rusky psané cedule, které nabízely i byty a domy na prodej pro ty, kterým prý se u nás v Česku líbí, nejen v Karlových Varech, ale i v Praze. Tak se Pražáci těšte, budete tam mít taky ruskou kolonii.
Další pramen. Tento znám. Troška nostalgie. Je to pramen Svoboda a tenkrát kdysi, když mi bylo krásných 30 let a byla jsem v KV na léčení po operaci žlučníku, tak jsem ho chodila 3 x denně pít. Syn už zase kráčel ochutnat a výjimečně jsem se tam posadila na 5 minut a dala si taky. Věřte nebo ne, vybavila se mi i ta chuť.
Hned o kousek dál mne volá syn: „Mami, koukej na ten pramen, máš tady svůj“. No uznejte, to jsem si musela vyfotit. Tak nejen, že naše Lada má ve FL studio, ale já mám zase v KV pramen. To jsme holky šikovný, co? Usmívající se
Koukám, nějaká terasa, to neznám, tak se ženu za mladými vzhůru. Bylo tam tedy dost schodů, na ten poslední jsem už nemohla ani zvednout nohu, ale dokázala jsem to. A nelitovala.
Takhle krásně bylo vidět dolů, kde odpočíval manžel.
Ještě pohled na řeku
a na krásně ozdobené domy naproti.
Pokračujeme dále směrem k vřídlu. Tyto nádherné prostory, kde je teď restaurace, byly nedávno restaurovány, vypadá to tam teď moc hezky.
ještě jednou ta paráda zepředu
a to už jsme u vřídla. Tato socha jej asi hlídá nebo mu žehná, nevím, ale byla hezká.
A to už jsme se vydali na cestu zpět, abychom stihli dobu, po kterou jsme měli zaplacené parkovné na parkovišti. Chtěla jsem si aspoň vyfotit tu velkou lahev Becherovky, když už jsme si ji tam nedali, ale pořád se tam motali nějací lidé a my pospíchali, tak je tady mám nedobrovolně.
Ještě jsme stihli v Mekáči jednu rychlou kávu, ale ten binec, který tam po sobě zanechali jedni šikmooký cizinci, to bylo tedy něco. Holubi tam nalétávali přímo na ten stůl i okolní, jeden právě sedí pod stolem a tak jsme rychle pospíchali pryč. Ještě jsme se chtěli po cestě zase zastavit na oběd, pro změnu v Chomutově.
Ale ještě dlužím jeden důležitý obrázek a sdělit vám, že jsem si v Chebu našla opět dalšího kamaráda.
Je krásný, ne? Neodolala jsem, takového jsem ještě neměla a má pořadové číslo 195.
Tak, tímto moje povídání končím, viděli jsme toho za ty dva dny dost, počasí včera bylo super, v pondělí jsme malounko zmokli, když jsme se vraceli z večeře, ale šlo to. Tedy to počasí.
Ale řeknu vám, že jsme byli opravdu slušně utahaní. Večer jsme usnuli svorně oba s manželem u zpráv, tak jsem zavelela do pelíšku, protože to nemělo cenu a chrápali jsme celých 11 hodin až do rána. To jsme se ale kráááásně vyspali.
Všem přeji také tak krásný spánek a zase někdy! Vaše Ježurka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *