Dnes bylo u nás tedy hodně nevlídno. Nevím, jak kde, ale pršelo, jen se lilo, kdyby jenom to, ale foukal opravdu ostrý a studený vítr. Proto se nám nechtělo ani vystrčit nos z baráku, ale já jsem musela. Byla jsem objednána na ortopedii, protože už i kolínko mne začíná pořádně zlobit. Manžel mi dělal doprovod a šli jsme jako vždy o něco dříve. Po příchodu do čekárny jsme mysleli, že jsme přišli na jiný termín. Ale ne. V čekárně totiž cekalo asi tak deset maminek s kočárky a miminky, byla kontrola nožiček. Hned to ve mně evokovalo vzpomínky na film Nemocnice na kraji města. A mohu říct, že i na naší ortopedii to šlo jako na drátku. Miminka byla nádherná, měla jsem co pozorovat, maminky na ně byly všechny hodné a občas byl přítomen i tatínek. Docela nám ta téměř hodinka čekání utekla. Já jsem se nestačila divit, co všechno dnes maminky pro miminka kupují, těch všelijakých pomocníků a udělátek, to opravdu je něco jiného, než jsme my byli zvyklí. Tak se už vůbec nedivím, proč stojí výbavička pro miminko tolik peněz.
Šla jsem tedy asi o 20 minut později, než jsem byla objednaná, ale dnes to kupodivu nevadilo ani manželovi. Pan doktor se mnou byl pak raz dva hotový. Šoupnul mi obstřik do kolene a za 14 dní na kontrolu, šetřit, nezatěžovat a ledovat. A byla jsem venku. Ale vím, že mi ten poslední obstřik pomohl na téměž 3 roky, tak jsem zatím spokojená. Čas ukáže.
Venku sice nic moc, ale věřím, že vám to nepokazilo dobrou náladu, proto vám pro hezký úsměv posílám aspoň spokojené kočičky mé vnučky. Jen škoda, že moje maminka nemůže ty jejich kočičky fotit. Už mají doma taky tři a když mi vypráví, jak jsou ty kočičky chytré a mazané, vždy mne to dostane.
Zajímavá poloha, že? Tak si spinká Juliánek
a tady kočičkám není určitě zima. Je tam táta a jeho děti. Máma se zase někde toulá nebo se krmí.
Tedy navzdory počasí se mějte moc hezky!