Vypůjčila jsem si slova z jedné písničky M. Drobného, protože si říkám, že už toho špatného by mohlo být dost, tedy nejen pro mne, ale i pro rodinu mé dcery.
Nedávno jsem psala, jak mi nefungoval počítač, a že mne vnuk přesvědčil, že je to už stařeček a je třeba nový. Dobrá, souhlasila jsem, dali jsme mu peníze a volnou ruku, ale kdo s tím bude mít nejvíc práce? Vnuk, protože musí vybrat nějaký „pro mne“, pak dovézt, nainstalovat, stáhnout a přehrát data ze starého na nový. Chudinka, má co dělat.
A dnes? Najednou mi usnul mobil. Vzhledem k tomu, že je sice ještě v záruce, ale už byl dvakrát na opravě, myslím, že už by ho do třetice opravovat nechtěli, aspoň tak jsem tomu posledně rozuměla. A kdo mi tohle vyřizuje? Vnučka, která s ním jezdí do Prahy do prodejny, kde byl zakoupen.
Jestli tedy půjde zase o opravu nebo o vrácení peněz a koupení nového nevím, ale určitě zase přidělávám starosti dceři a jejím dětem.
Ale také byl dopoledne horror s tím, abych provedla něco s tím uspaným mobilem. Prostě vypnul ihned po zapnutí, zavibroval v ruce a konec. Zkoušela jsem to mockrát, ale výsledek vždy stejný. Mamince jsem musela volat z manželova mobilu, aby neměla strach, že se něco stalo, protože volávám vždy ve stejnou dobu.
Naštěstí jsem si tady nechala starší mobil vnučky, kdyby zase tento zklamal a to jsem měla zase potíže přehodit si SIM kartu. Ne a ne ji vyndat, jak tam byla pevně zasunutá. Musela jsem požádat o pomoc jednu sousedku a tak sice provizorně, ale funguji.
Bojím se teď na něco sáhnout, aby to také neodešlo. Ještě zbývá do třetice, ale snad to nemusí platit vždycky, nebo ano?
Dnes je u nás zase krásný jarní den, byli jsme se s manželem projít i odpoledne. Hurá, jaro už je tu a bude zase líp!