Ráno jsem se probudila do zamračeného dne, naštěstí nepršelo, ale zato bych dřív vyjmenovala to, co mne dnes nebolí než obráceně.
Jezdíme do města i z města autobusem, ale i odtud to máme dost daleko do marketů, kam nejčastěji chodíme. Manžel jen vyšel z baráku, tak začal kulhat a hekat. Jasný, ještě neušel ani kousek, a už mu koleno moc víc nedovolilo. Šel tedy s bolestí, pomalu, ale šel.
Když jsme nakoupili pár věcí v našem marketu, tak hledám kartu, kterou předkládám u pokladny a na kterou mám občas nějakou slevu. Šacuji se už po druhé, ale zbytečně!!!!
Říkám manželovi, že jsem ztratila celé pouzdro, které nosím v kapse. Tam mám hlavně čipovou kartu na MHD s měsíčním kuponem a penězi v dobité „peněžence“ a pak ještě tyto různé slevové karty z obchodů a lékáren. Nicméně bylo všechno pryč. Paní u pokladny se mne ptá na kartu, tak jí hlásím, že jsem ji s ostatními právě ztratila.
Manžel se samozřejmě hned dal do mne, že nosím po kapsách i ty moje blbé rukavice a proč, když není zima (on je nenosí vůbec), ale já mám ruce fakt stále studené. Předbíhám, ale rukavice za nic nemohly.
Šli jsme ještě do lékárny, kde mám taky zavedenou tuto kartu a tam ochotná paní prodavačka řekla, že to není žádný problém, OKAMŽITĚ mi vystavila náhradní a při placení jsme měli na kartu ještě 50 Kč slevu, protože jsme dosáhli určitý počet bodů.
Tak jsem si řekla, že mám aspoň něco navíc na platbu za vystavení duplikátu čipové karty. Co teď? Nevěděla jsem, kam to mám nahlásit, ale určitě na DP, tak tam zajedeme autobusem, ale já musím jet na manželovo kartu a platit „hotově“, i když mám měsíční kupon. Tak jsem z toho bylo celá špatná, až mne rozbolelo tolik břicho, že ač moc nerada, ale musela jsem použít veřejné WC. Když jsem vyšla, právě stál na zastávce náš autobus, snažila jsem se doběhnout, ale marně. Ujel nám před nosem, další jel za 15 minut.
Manžel se tedy posadil na stanici a já si šla popovídat s maminkou mé snachy, která tam čekala taky na autobus, ale jiný.
Když jsme se dočkali, manžel koukne dovnitř a říká: „zeptej se toho řidiče, s tím jsme jeli ráno, jestli se průkazka nenašla“. Ještě štěstí, že měl manžel takovou paměť, já bych ho nepoznala (je vidět, že po chlapech moc nekoukám). Tak mu začnu vysvětlovat, co se mi přihodilo, jestli jsem tu průkazku neztratila již hned v autobuse, on se usmál, sáhl dolů do nějakého šuplíku a moje pouzdro mi podal s tím, že čekal, až se o to někdo přihlásí. Že prý mu to odevzdala nějaká paní.
To bylo radosti! Ihned jsem děkovala nejen řidiči, ale i OSUDU, nebo Pánu Bohu, že stáli při mně a ušetřili mi nejen běhání, ale i peníze!
Také ještě aspoň takto virtuálně děkuji té slušné paní, která toto moje pouzdro s průkazkami odevzdala panu řidiči, děkuji panu řidiči….. no a také děkuji tomu, že mne rozbolelo břicho a díky tomu nám ujel ten předchozí autobus…. Ano. Mám dnes vybráno, snad to špatné a určitě i to dobré. Už jsem opravdu asi nepoužitelná! Ach jo!
Tady je celý obsah toho mého pouzdra, z kterého jsem pak měla tak velkou radost.