Potkáváme se téměř denně a tak si často zavzpomínáme. A s kým? S jedním bývalým kolegou, který je přesně na den o tři roky starší. Už v době, když jsme ještě pracovali, tak jsme si navzájem popřáli k narozeninám. Teď už raději vzpomínáme, než bychom si připomínali jak ten čas letí.
Už jsem se několikrát zmínila, že jsem měla jako vedoucí oddělení na starosti členy závodní stráže dost velké fabriky. Bylo jich tenkrát 120, byli rozděleni do pěti směn, tedy A, B, C, D a ranní. To byla posilovací směna, protože přece jen, i když se pracovalo na směny, tak ranní směna byla nejsilnější.
Byla to služba se zbraní a pravidelně jednou ročně jsme jezdívali na střelnici na cvičné střelby. Připomenu, že strážní byly převážně ženy staršího data a pokud tam byli muži, tak důchodci nebo ti, kteří pobírali aspoň částečný důchod, protože tato práce nebyla nijak moc placena. Nebylo také vyžadováno žádné vzdělání, tak to bylo asi tím. Ale také musím dodat, že se nikdy s pistolí žádný malér nestal, naštěstí.
Ten kolega, se kterým se potkávám při procházce a nákupu po městě, ten pracoval ve směně B a prý doma likvidoval staré věci, probíral se fotografiemi a tak tam našel pár fotek ještě z doby, kdy byl hodně mladší.
Včera mi je půjčil domů a já mu je dnes vrátila. Nedalo mi to, abych si některé neoskenovala a nejvíce se mi líbila tato :
Tady je jejich směna vyfotografována po jedné takové cvičné střelbě na střelnici. To už je ale dávno!
A ještě přidám pár těch, které byly pořízeny buďto při nějakém posezení na oslavu narozenin někoho z nich, některé jsou ze schůzí, protože tenkrát se schůzovalo ostošest a po pracovní době.
Já na žádné z nich nejsem, ne proto, že bych se stranila, ale zrovna jsme neměli štěstí se přijít podívat na tuto směnu.
Když si prohlížíme tyto staré fotky, tak bohužel musíme konstatovat, kolik lidí už není mezi námi. Já vím, že život jde dál, ale evokuje to i takové vzpomínky, že třeba tato mi kdysi přivezla umělý vánoční stromeček ze zahraničí, tato moje vrstevnice mi říkala skoro sestro, protože jsme měly rodiště obě na Moravě, s touto jsme se jednou na oslavách MDŽ pěkně nabumbaly, no a tak bych mohla pokračovat.
Pravda je, že většina osazenstva byly ženy a tak si to tam mezi nimi muži užívali a ony naopak si je hýčkaly.
Zatím ale je to tak, že s těmi, se kterými se občas ještě někdo potkáme, tak se poznáme, tak to není ještě s námi tak zlé a taky se k sobě hlásíme.
No, zavzpomínala jsem si dost, tak končím a přeji i vám všem jednou krásné vzpomínky!