O to se musím podělit. Psala jsem tento týden o tom, jak moje maminka, které je víc jak devadesát let a téměř nevidí, telefonovala omylem někomu úplně jinému. Má zafixované totiž kontakty v pořadí a holt někdy ťukne vedle.
Včera v podvečer mi zazvonil mobil, volala maminka. Normálně nevolá, voláme jí se sestrou my, tak jsem se lekla a s otazníkem v očích, s otázkou na rtech a bušícím srdcem, co se stalo, jsem zvedla mobil.
Maminka na druhé straně se taky divila, že jsem to zvedla já. Zase chudinka chtěla volat někomu úplně jinému. Jeden její vnuk – tedy můj synovec – měl narozeniny a jeho malinký syn svátek. Chtěla jim popřát, ale bohužel. Nevěděla jsem jak jí pomoci, řekla jsem jí, že jí to číslo mohu zavolat, ale ona si to napsat nemůže, protože by to nepřečetla. Co teď?
Přesto jsem to zkusila a pomalu asi pětkrát jsem jí číslo zopakovala, ona vždy po mně. Řekla, že to zkusí vyťukat.
Asi tak za půl hodiny jsem jí volala, abych se jí zeptala, jestli to zvládla, nezapomněla a jestli se dovolala.
Ano, zvládla to, ale účastník byl dočasně nedostupný. Pak mi řekla, že si číslo stále pamatuje, jestli mi ho má zopakovat. SPRÁVNĚ! Opravdu uměla, je fakt dobrá.
Ale to není všechno. Dnes dopoledne jsem jí jako každý den volala a ptala se, jestli se jí už ozval vnuk, neozval. Ale dobrá zpráva byla, že mi hlásila a následně zopakovala to jeho číslo mobilu. Tak to opravdu stojí za velkou pochvalu! Je vidět, že hlava mamince slouží i v jejich 93 letech výborně! Bravo, maminko, jsem moc ráda!
No a díky mamince teď umím toto číslo zpaměti i já. No, byla by to taky ostuda, kdybych ho já zapomněla a maminka ne, že?