V životě jsou chvíle, které jsou pro někoho i k pláči, ale já se zatím dokáži zasmát i sama sobě. Tento týden nastaly u nás takové situace, kterým jsem se já doslova řehtala a rozesmáli jsme s manželem i jiné lidi.
Manžela tento týden přepadla rýma, posléze i kašel a jednu chvíli cítil, že je mu nějak horko, tak si řekl, že si změří teplotu.
Máme digitální teploměr, který je v takovém obalu jako na obrázku. Já zrovna telefonovala s maminkou a manžel měl teploměr, ale už nějak dlouho. Když si teploměr vyndal, upozornila jsem ho, že ještě nepípal. Maminka mi zrovna povídala něco, co určitě tedy k smíchu nebylo, ale já se už neudržela a chechtala jsem se nahlas, že jsem se mamince musela omluvit a vysvětlit to, co mne tak dostalo. Manžel měl pod paží teploměr i s tím pouzdrem. Jen podotýkám, že se smál i on a maminka pochopitelně také.
Tak jsem skončila telefonování a manžel stále držel teploměr. Po chvíli nevydržel, i když zase nebylo slyšet pípání a koukal – no řekla bych jako puk a už se zase začínal smát. Teploměr byl sice vyndaný z pouzdra, ale zase ho nezapnul. Pak se nedivte, že mi od smíchu bolelo břicho.
Já byla ten den také nějak popletená, nebo ještě rozesmátá, nevím, ale když jsem si po obědě šla pustit PC, měla jsem evidentně myšlenky někde úplně jinde. Chvíli předtím jsem si psala lísteček na nákup a vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla napsat hořčici, už ji kupuji určitě minimálně týden, tak jsem ji chtěla hned dopsat a šla jsem na to. Místo hesla na PC, které zadávám pro spuštění, jsem tam psala HOŘČICE. A už jsem se zase smála a taky jsem to na sebe manželovi práskla.
Odpoledne se na chvilku zastavila dcera, která měla cestu kolem, prý na malý kafe. Při cestě přes obývák se začala doslova řehtat zase ona a já nevěděla čemu. Strašně jí rozesmály rohlíky, které jsme koupili na strouhánku a dali sušit jako vždy na topení. Prý jak jsou tam seřazeni v řadě. Tak nevím.
Včera mi sousedka zadala opravu. Ona je takového menšího vzrůstu a tak jí jsou vždy všechny kalhoty dlouhé. Asi před 14 dny jsem jí zkracovala rifle a včera si koupila takové zimní, tak je tady zase mám už odzkoušené k opravě. Je prý čas, až bude zima. Já zase vždy čekám, až ještě něco přibude, abych stále nemusela rozdělávat můj šicí stroj.
Manžel při pohledu z okna viděl sousedku, jak sedí venku za barákem na lavičce a přišel mi říct, že mne pozdravuje a prý si mám pospíšit s těmi kalhotami.
Samozřejmě, že si dělal legraci, ale když jsem to dnes práskla sousedce, tak se smála i ona.
Dnes jsme měli takový větší nákup, tak když jsem se hrnula do autobusu, už jsem se viděla, jak sedím. Máme teď takové novější autobusy, kde jsou uprostřed sedačky, které se složí, jak vstanu. Znám je a vím to, ale místo, abych je chytla za sedačku a tu sklopila, sápala jsem se na opěradlo. No, co myslíte? Vedle seděla jedna známá a tu to málem taky porazilo, jak se začala smát. Ale v dobrém, jak jinak, tak se nás pak smálo víc.
A ještě mne dnes rozesmála maminka. Ona má takovou svoji vlastní slovotvorbu a když jsem se jí ptala, jak je dnes na tom se zdravíčkem, odpověděla, že je jak „rozlámanec“. A pak už se jen divila, čemu se zase směji.
Tak si tak vesele žijeme a smějeme. Protože jsou dnes ty volby, tak mne dnes také zaujal a rozesmál jeden vtip a nedá mi to, abych ho sem dnes nepřidala:
Ptá se synek tatínka: „Táto, co jsou to volby?“ „Pojď já ti to ukážu.“ Na zahradě přistoupí ke stromu plnému ptáků, zatleská a zakřičí: „Kšááááááá!!!“ Frr, všichni ptáci uletí, ale za chvíli jsou zpátky. „Táto, vždyť jsou zase zpátky.“ „To ano, synku, ale každý na jiné větvi.“