Každá doba má své. Teď především myslím na tvorbu slov, která mají původ v cizích jazycích. Podle mne se dá říct vše česky, ale proč, jen ať jsme světoví.
Já přiznávám, že jsem si význam tohoto slova musela vyhledat ve Wikipedii, ale nevím, jestli budu o něco chytřejší, nejspíš to zase rychle zapomenu.
Zjistila jsem tedy, že je to výrazná až chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. Především však hlavně prý těch nepříjemných a většinou administrativních či psychicky náročných.
Co z toho vyplývá pro mne? Vyřizování administrativních věcí mi nikdy nedělalo problémy, spíš jsem se ještě snažila v tomto ohledu pomáhat jiným. A psychicky náročné úkoly? Momentálně mne nenapadá žádný příklad, ale snažím se celý život si ty horší úkoly a povinnosti plnit napřed, aby byl ten konec nebo závěr v pohodě.
Je to jako s jídlem. Mám-li na talíři směsici nějakých pokrmů, které musím sníst, začínám těmi, které mi chutnají nejméně a ty „lepší“ si nechám nakonec. Vždy si přitom vzpomenu na mého tatínka. Nechával si vždycky kousek masa nakonec. A říkal, že „na zajídku“.
Jednoduše řečeno našim příslovím: CO MŮŽEŠ UDĚLAT DNES, NEODKLÁDEJ NA ZÍTŘEK.
Co mi ale vždy dělalo a stále ještě dělá problém je to, když bych měla někomu říci něco nepříjemného, dokonce někomu vynadat. To jsem hodně těžce nesla ještě v dobách, když jsem chodila do práce a zastávala funkci vedoucího oddělení. Jestliže jsem musela někomu udělit důtku nebo dokonce ještě něco horšího, vždy mi z toho bylo ouvej. Proto se snažím chovat nekonfliktně a nemám ráda hádky, nebo dokonce nedej Bože s někým nemluvit. Takové odkládání plnění těchto povinností tedy ano, ale jako seniorka už dávno nemám se starostmi v práci nic společného a jinak snad ještě vydržím.