Už jsem si zase začala prohlížet foto alba, zase se to venku mračí, tak se ohřeji aspoň takto.
V posledním článku, ve kterém jsem vzpomínala na dovolenou na Kanárských ostrovech v r. 1992, jsem zapomněla vložit krásné pohlednice. Ještě tedy malý přídavek.
Ještě chci ale dodat, že jsme začali jezdit na dovolenou krátce poté, co jsme se trochu vzpamatovali. Brali jsme se v roce 1981 a pak jsme jezdili převážně do lázní na pohybové ústrojí na příspěvkovou léčbu.
V roce 1983 jsme jeli v září do Mariánských Lázní. Vím, že k nám tenkrát přijela maminka, tatínek už nebyl, tak tady rozmazlovala moje skoro dospělé děti. Ale myslím, že jim bylo všem dobře.
Nárok i na příspěvkovou léčbu musel být nejen doporučený lékařem, ale mohli jsme jezdit jen jednou za dva roky.
V roce 1985 jsme tedy jeli zase. Byli jsme tenkrát v lázních v Jaroměři. Byly to takové malinké lázně téměř v polích, ale rádi vzpomínáme. Mám tady vzhledem k těmto lázním i jednu malou kuriozitu. Manžel si tam tenkrát koupil dlouhé kalhoty. Byla to opravdu výborná koupě. Kolik je to od té doby roků? Ano, dvacet osm a on je stále ještě má a hlavně, ještě je oblékne. To byl kup, co?
Za další dva roky v roce 1987 jsme jeli do lázní Aurora v Třeboni. Tam to byla paráda. V těch předchozích jsme neměli takový komfort jako tady. Všechny procedury i jídelna byly v jedné budově, žádné přecházení sem a tam jako dřív. Moc se nám tam tenkrát líbilo.
Pak jsme cestovali na Slovensko, tenkrát ještě v rámci republiky, takže jsme nemuseli mít žádné zvláštní doklady. V roce 1989 jsme byli v Trenčianských Teplicích. Pamatuji si na lázně v nádherném údolí, kolem hory a lesy, také paráda.
Příští rok se nám nějak za pomoci referentky, která ty poukazy přidělovala a byla moje dobrá známá, podařilo zmást i revizního lékaře a jeli jsme zase hned v roce 1990 do Piešťan. Tedy zase Slovensko. Tam jsme ale byli ubytovaní mezi samými finančními magnáty, těmi majiteli ropných vrtů a tomu také odpovídala náležitá péče. Ubytování také nemělo chybu a rovněž tak okolí.
Potom jsme už dodrželi dvouletý cyklus a byli jsme ve Františkových Lázních. Bohužel, na tyto lázně máme nejhorší vzpomínky, tedy aspoň co se týče ubytování. Hrůza – to byl barák hrůzy! Jak ubytovna čtvrté kategorie, večer v deset se zamykalo a když jsme se zdrželi déle třeba na tanečku, nebylo jak se dostat dovnitř. No, to nejde zapomenout.
Ale máme na tyto lázně i krásné vzpomínky. Pamatuji si, že jsme tam dostali telegram, jo, tenkrát ještě mobily nebyly, od syna, že získal titul stavebního inženýra. No, to jsme právě šli s manželem oslavit a pak jsme se nemohli dostat do budovy.
Manžela vytahoval jeden pacient do okna, aby se dostal dovnitř. Hrůza.
Ale také si pamatuji, že jednou jsme takhle seděli na pokoji, někdo zaklepal a vešel – švagr. Manžel mé sestry, kteří bydleli v Brně. Měli jsme velkou radost a navíc nám sdělil, že moje sestra za ním přijede, tak jsme se setkali na pár dní na neutrální půdě a byli spolu i všichni čtyři na tanečku. Švagr se tam léčil se srdíčkem.
Zajímavé, že tyto vzpomínky mám jako na dlani a zeptejte se mne, co jsem měla včera k obědu, budu muset namáhat hlavu.
Pak už jsme byli jen pětkrát za sebou v lázních v Jáchymově. To je zvláštní kapitola.
Ale ještě mezi těmi lázněmi jsme si také v roce 1986 odskočili na dovolenou na Jaltu. Ale byli jsme tam v zimě, takže žádná velká sláva, ale zajímavé poznatky jsme tam získali a už jsem o tom i psala.
Ale ty pravé dovolenkové fotky vznikaly až od těch Kanárských ostrovů, tedy od roku 1992. Ale o tom zase někdy příště.