Ano, začalo to hned ráno v 5,30 hod., když mne vzbudilo nutkání na malou. Krááásně svítilo už sluníčko, byl to po těch téměř 14 dnech deště takový malý zázrak. Hurá, máme sluníčko, nebíčko modré jako šmolka. Manžel hned hlásí – máme Itálii!
To jsme kdysi dávno (asi před cca 15 lety) jeli na podzim 17. září do Itálie. U nás pršelo, ale tam byla obloha nádherně modrá a sluníčko svítilo i hřálo jako o závod. Vůbec bylo tenkrát celou dobu super počasí a od té doby manžel říká, když je krásně modré nebe, že máme Itálii.
Začal ten den tak, jak jsme si to přáli už dlouho, ale po snídani při čistění zubů se mi něco nezdálo. Mezi předními zuby něco bylo, co nešlo a nešlo ven. Až po chvíli – ale nebyly to zbytky jídla, ale opět kus plomby.
Včera jsme si dost nakoupili, tak dnes toho nebylo mnoho, proto jsem rozhodla, že se půjdu hned osobně objednat k paní zubařce. (Ušetřím 7,20 Kč za volání 🙂 ). Naštěstí za chvilku vyšla sestřička, tak jsem jí řekla, že chci objednat, že mi ráno vypadla plomba, bylo tam asi 5 lidí přede mnou. Postupně volala další a když už volala asi třetího, tak jsem se šla připomenout, že jsem chtěla objednat.
„Pojďte dál, paní Ježková“ povídá sestřička a když jsem uvnitř, tak mi říká, „ale já jsem vám vyndala kartu“. „Jakože mne hned vezmete?“ Spiklenecky mrkla, tak jsem souhlasila. Je pravda, že jsem tam byla hodinu a půl, ale zase jsem měla fofrem zub opravený, bílou plombu, bez bolesti a za pouhý regulační poplatek. Další příjemné překvapení, no nemám já zlatou zubařku i se sestřičkou?
Když jsme šli na autobus, tak nás s manželem pozdravil nějaký kolemjdoucí, my slušně odpověděli a tázavě se na sebe podívali. „Neznám“, říkám já. „Já taky ne“, odpovídá manžel. No, stane se to někdy, ale ono to bylo během deseti minut znovu. Tak já nevím, koho jsme jim dnes připomínali.
Jdu, že nastoupím do autobusu a přijde paní a říká mi „Ahoj!“ Já na ni tázavě, nebo možná i blbě koukám, tak se podívala asi pořádně a pak se omlouvala, že se spletla. „To nic,“ říkám zase já, to se stává. Sluníčko čaruje, či co?
V autobuse, když jsme se posadili, tak vedle na „čtyřce“ se ptala jedna paní, kde má vystoupit, když jde na středisko. Radili ji, radili, až jsem se do toho vložila já. Říkám, že tam bydlíme, tak ať tam vystoupí také. Vtom se ona na mne koukne a říká: „Jste paní Ježková?“ Tak to už bylo na dnešek moc. Já vykulila oči a nic. „Tak přemýšlejte“, říká mi. Ale to se mi bude z hlavy kouřit a nic. Tak mi říká, že je Petra a odkud. Teď mi to sepne. Je to kamarádka mé snachy, viděly jsme se před 27 lety na svatbě syna. Je to vůbec možné? Asi ano, a dobré je, že jsem si asi ještě stále podobná.