Uteklo to jako voda a jsem zase na řadě, abych jela k mamince. Pomoci jí fyzicky, ale také psychicky. A maminka bude mít příští týden 93. narozeniny. Než vždy odjedu, mám spoustu úkolů a starostí.
Manželovi uvařit aspoň na dva dny jídlo, udělat a vzít sebou nějaký moučník, abych se s jeho přípravou nezdržovala u maminky, zajistit děti, aby měly obě čas. Dcera mne veze tam a syn zpět.
Dcera prchá ze zaměstnání jak nejdříve může, jede tedy hladová a to ještě po cestě musíme nakoupit. Vozím tedy k mamince pro ni oběd. A to ještě takový, který by šel dobře a rychle ohřát. Jen vymyslet všechno to vaření mi vždy připraví kousek bezesné noci.
Maminka také potřebuje nakoupit věci, které bráška nenakupuje, tedy lékárnu a drogerii, jen nic nezapomenout.
A co mne vždy nejvíc děsí je to, aby bylo manželovi dobře. Už taky není nejmladší, dnes jsem byla z něj hotová, na posledních schodech k bytu se zastavil, sotva popadal dech, pak se začal motat, nevěděl, co se děje, když jsem viděla ty jeho skleněné oči, tak jsem měla strach, aby neměl mozkovou příhodu. Švihla jsem s taškou na zem, vlítla v botách domů, manžela jsem posadila na židli a otevřela na něj okno. Naštěstí to za chvíli přešlo.
Věřím, že až se vrátím, že budou všichni v pořádku, jak maminka, tak i manžel.
PS: Pokusím se u maminky najít ještě nějaké krásné staré fotky.