V říjnu loňského roku jsem psala, jak to dopadlo se synem naší známé. Kdysi se říkalo, že ten, kdo nepracuje, ať nejí. To už dávno v dnešní době neplatí! Těch co nepracují a papají až moc dobře, těch je dost. Třeba ten, o kterém jsem psala v tomto článku.
Tento týden jsme měli návštěvu. Přišla tato naše známá, aby si ulevila tím, že si postěžuje. Vůbec nic se totiž za těch sedm měsíců nezměnilo, jen její synek má větší břicho a je víc nestydatý. Sežere totiž všechno, nač přijde i to, co mu maminka vysloveně řekla, že to mají na druhý den k obědu. Ona už je z toho celá nervózní, říká, že už ho opravdu z bytu vyhodí a už jí dochází peníze.
Její syn stále jen sedí doma a nechce se hnout z bytu. Asi dluží na koho se podívá a ani nedochází na pracovní úřad. Nejen, že nedostává vůbec žádné peníze, ale ani za něj nikdo tudíž neplatí sociální a zdravotní pojištění. A ta naše známá má strach, kdyby došlo na nejhorší, aby ji nenavštívili exekutoři. I když synovo v bytě není vůbec nic, vysvětlujte jim to, že?
Když ho upomíná, aby šel aspoň na ten pracák, je jak malý harant, zakryje prý si dlaněmi uši a křičí, že nic neslyší. Zdá se to někomu normální?
Je to opravdu ošklivá situace a bylo nám jí s manželem líto. Na jednu stranu je to máma – ať je to jak chce, syn nemá kam jít, ale na druhou stranu prý snad konečně pochopí, že to takhle stále nejde a snad až bude na tom samotném dně, tak se od něj odrazí. Svatosvatě nám tady slíbila, že pokud něco konečně sám nepodnikne, tak ho určitě tento měsíc z bytu vykáže! Nikde není přece psáno, že musí osmdesátiletá matka živit svého šedesátiletého syna! To jsem sama zvědavá.