Jsme náročnější ….?

Určitě jsme, protože je jiná doba a my to už jinak neumíme. Nedávný 1. máj evokoval vzpomínky hlavně nás, starších. Tak jsem si vzpomněla na dobu také dávno minulou. Když jsem v šedesátých letech nastoupila ve zdejším podniku do práce, jít do prvomájového průvodu bylo povinné. Dokonce jsme museli všichni na seřadiště a šéfové si dělali prezentaci. Tedy ne písemně, ale jak někdo nebyl vidět, musel druhý den v práci vysvětlovat a neměl to jednoduché.
Pamatuji si také, že po této stránce na tom byl líp řidič našeho šéfa, pak Karel, který nebyl z našeho města, ale dojížděl, tak vždy říkal, že byl tam u nich. I když nevím, nevím.
Ale to už je dávno promlčené a proč vlastně píši o době let šedesátých? Ten řidič Karel byl úžasně skromný a obětavý člověk. Nosíval stále ty stejné věci na sebe, ten určitě neměl víc jak jedny kalhoty a jednu bundu, k jídlu od rána do min. pěti hodin do večera míval sebou vždy svačinu. Bývaly to vždy dva krajíce chleba s máslem a kyselou okurkou, někdy s paštikou, někdy se rozšoupla jeho paní a měl i jeden špekáček. To si opravdu nedokáži představit. Vidím ho, jak sedí na truhlíku u kamen, protože tenkrát jsme byli ještě ve staré budově, kde se topilo v kamnech. A byl to on, kdo přišel ráno první do práce, aby nám zatopil.
Jeho manželka nepracovala, byla nějaká nemocná, ale určitě nepobírala žádný důchod. Hospodařili skromně, měli jednoho syna.
Sama nevím, jak to dokázal, ale při tom jeho malém příjmu a jediném v rodině, dokázali synovi našetřit na auto. To byl tenkrát docela přepych.
Když si to všechno dnes uvědomuji, tak hluboce smekám, byl to jinak veselý člověk, dělával si legraci i z nás, byl ve věku mého tatínka a všichni jsme ho měli rádi. Byl také úžasně obětavý. Můj šéf, který se rád napil, tak ho využíval, že se kolikrát Karel dostal domů až večer a ráno byl zase na svém místě. Uznával šéfa i přesto, jaký byl.
Už jsem psala, že vím, že je jiná doba, ale přesto si neodpustím poznámku. Třeba ti nepřizpůsobiví nepracují, žijí si asi vcelku jinak dobře, protože téměř všechny vidíme chodit s cigaretou, nebo také jsou vidět u nás v hernách.
Na pokraji bídy jsou dnes spíš ti poctiví, obyčejní, kteří neberou podporu, ale ani práci nemohou sehnat. Tak jako to bylo v případě toho našeho souseda, který chtěl v pondělí spáchat sebevraždu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *