Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, ale toto mne dostalo a hned po ránu!
Dá se říct, že všichni máme rádii zvířátka. Dcera má Pegginku – malou jorkšírku, ale o tom už jsem psala. Vnučka od syna miluje všechna zvířátka, křečíky má už léta, ale teď už delší dobu jsou v popředí její lásky kočičky.
U nich v domečku byly vždy nějaké kočky, jeden čas jich měli také šest. Ale postupem času ty staré odešly tam, kam musíme všichni a ti dva mladí krásní kocourci měli smůlu. Vyběhli před domek na silnici – a bylo vymalováno. Škoda jich, byli krásní, milí.
Dlouho vnučka nebyla bez kočiček. Loni si obstarali dvě koťátka. Jedno je kočička a to druhé kocourek. Vyrůstali spolu, napřed v koupelně, postupně chodily přes den ven, ale vždy věděly, kde je jejich „maminka“.
A jak jinak to mohlo dopadnout než tak, že kočky dospěly a Julinka s Florim čekali miminka. Když jsme tam před týdnem byli, tak jsme koukali, jak na tom Julinka je a kolik tak a kdy bude těch koťátek. Už se to blížilo.
Už jste někdy slyšeli o tom, že by někdo mohl být kočičí prababičkou? Ne? Já taky ne, ale dnes ráno mi cinkla na mobilu zpráva :
„Ahoj babinko, tak už jsi kočičí prababička, dnes v noci se Julince narodila 4 koťátka. Byla jsem u porodu, u toho prvního si o mou přítomnost vysloveně řekla, mňoukala, dokud jsem nepřišla a pak se se mnou mazlila, zatímco se kotě rodilo. Vůbec jsem se nevyspala, ale stálo to za to. Teď už jsou prťata přitulená u maminky, snídají a stihla se pozdravit i s Florianem, pustila jsem otce podívat se na děti. :-). „
Chtěla jsem jí hned zavolat, ale musela jsem se uklidnit, jak mne dojala tato zpráva. No, není to krásné? Vnučka pořád říká, že jsou kočičky její děti (doufám jen zatím) a tak je to pojmenování kočičí prababičkou na místě.
Tak ať rostou do krásy, kočičky!
To jsou ti kočičí rodiče – zleva Julinka a Florísek ještě coby koťátka.